Vzpomínáte si, co se odehrálo v Moskvě v roce 1968: pouze Františka Kriegla nedokázali přinutit ani Rusové, ani Ludvík Svoboda, aby se připojil k podpisu, který znamenal faktickou kapitulaci před okupací země. Zřejmě tohle měl na mysli Petr Nečas, když v sobotním rozhovoru pro MF Dnes řekl, že při jednání Evropské rady se mu vybavilo úsloví z hlubokého socialismu: Soudruhu, podepiš, ostatní soudruzi už také podepsali.

Takhle to nějak Petr Nečas myslel? Je přesvědčen, že sehrává heroickou roli? Pak by pro pořádek mělo být řečeno, že v Bruselu se tentokrát nic nepodepisovalo. Nikdo ho k takto razantnímu závěrečnému stanovisku nenutil. Na rozhodnutí má Česká republika čas. Zvlášť pokud byl na summitu z toho, co bylo předkládáno, tak dezorientovaný, jak ve svém vyprávění tvrdí, tak tím spíš nebyl důvod říkat žádné kategorické stanovisko.

První důvody, které premiér uváděl jako příčiny odmítnutí, byly opravdu neudržitelné. Zřejmě proto, aby se dodatečně ospravedlnil, začal chrlit stanoviska a rozhovory na téma, co je vlastně důvodem jeho záporného postoje. Nyní ovšem bez ladu a skladu vrší vnitřně rozporné argumenty. Nelze zároveň prohlašovat, že smlouva je významným krokem k dalšímu omezování naší suverenity, a zároveň říkat, že je nedůležitá a žádný významnější obsah nemá.

Polský premiér Tusk se nechal slyšet: „Nechci, aby „sedmnáctka“ podnikala něco, u čeho my nejsme“. A byl docela úspěšný – zítra u všech významných rozhodováních států eurozóny Polsko bude. Dvacet pět států se rozhodlo, že se prohloubí jednotný trh unie, a žádný z nich nechce v tomto rozhodování zůstat stranou. Výjimkou je Velká Británie. Třeba také proto, že nesouhlasí s daní z finančních transakcí, jež se právě jí významně týká. Už se ale proslýchá, že Británie začíná opatrně zkoumat cestu zpátky.

Co ovšem nikdo netuší je, proč se Česká republika rozhodla stát se čímsi, co bych přirovnal k pozici „nezařazeného poslance“ v českém parlamentu, který, jak známo, má na chod sněmovny nejmenší vliv. A o vliv přece jde v politice státu. Pětadvacet zemí eurozóny vyhodnotilo situaci tak, že je třeba nastoupit do vlaku, který se rozjíždí, aby měly vliv na rychlost a směr jeho jízdy. Petr Nečas má jiný plán, zřejmě nějaký plán „B“, o kterém by nám měl něco prozradit.

Zřejmě vidí situaci úplně jinak než my. Já předpokládám, že Evropská unie se zkonsoliduje, obnoví se ekonomický růst a členské státy budou usilovat o investice. Proto dnes všechny stojí o to být u rozhodování, které se bude týkat například konkurenceschopnosti, pracovní doby v Evropě či toho, jaké firmy si budou na vnitřním trhu odepisovat investice z daňového základu (mateřské nebo i dceřinné a jak?). Proto říká premiér Tusk: „Nic z toho nesmí být zítra rozhodnuto bez nás nebo v náš neprospěch“.

Už dnes máme příklady, kdy jednání ve Volkswagenu o budoucnosti automobilky dopadly ve prospěch Bratislavy, protože Slovensko má euro. Každý si chce vytvořit co nejlepší podmínky pro zítřek, kdy se obnoví růst v Evropě a bude se investovat do infrastruktury. Česká republika pod vedením Petra Nečase zřejmě vyrazila jinou cestou. Česká vláda k rozpočtovému rámci EU na roky 2014-20 požaduje snížení rozpočtu až na hranici 0,8% národního důchodu. Opustili jsme dokonce země Visegrádu a vydali jsme se na cestu čistých plátců. Zřejmě o peníze z kohezních fondů nestojíme. Zřejmě těch 650 miliard, o kterých jsme mohli uvažovat v letech 2014-20, seženeme jinde.

Určitě to bude v Nečasově plánu „B“. Možná to bude součástí té koncepce české politiky v Evropě, která se někde kutí na Úřadu vlády a kterou ještě nikdo neviděl. Nejvyšší čas, aby nám Petr Nečas po svém hrdinském skutku v Bruselu o tom konečně něco řekl. V této chvíli mu nerozumíme stejně, jako jeho partneři v Evropské radě.