Zajímavý soud zazněl z úst předsedkyně filmové poroty na festivalu v Karlových Varech, známé polské režisérky Agnieszky Holland. Když se jí ptali, jak se jí líbí náš populární filmový festival, tak řekla, že jí na něm cosi velmi chybí. Něco, co by možná právě ona očekávala jako pamětník šedesátých let a tehdejších ohnivých kulturních a politických debat. Prostě jí přišlo podivné, že náš festival se vůbec nesnaží být místem zajímavých a jiskřivých kritických polemik a debat. Jako by se nám nedostávalo sil na reflexi – filmu, politiky, problémů současného světa.

No a podobně, jak to vidí polská režisérka v našem filmovém prostředí, se mi jeví i dění ve světě české politiky. Ano, zdánlivě to vypadá, že se píší články, v televizi se zaujímají politická stanoviska, redaktoři se ptají politiků, každý den nám média přinášejí zprávy o nějakých událostech. Ovšem všechno je to jen taková všední potrava dne. Mluví se o stále dalších kauzách, skandálních zjištěních a odhaleních, padají ministři a jiní ministři přicházejí, podstatné se mísí s méně podstatným a všechno dohromady tvoří těžko rozlišitelnou tekutou hmotu.

Co se tedy vlastně u nás děje? Především čelíme dvojí krizi – ekonomické a zároveň těžké krizi politické. Základní otázka zní, jak jsme se do těchto krizí dostali. Rozhodně se nezdá, že by k nám krize prostě vtrhla zvnějšku. Na propadu ekonomiky i pádu vlády má zásadní podíl naše vlastní počínání. Měli jsme vládu rozpočtové odpovědnosti – výsledkem je pokles ekonomiky a růst dluhu. I přitroublého trkne, že tu cosi není v pořádku. Tak dlouho jsme se zaklínali ekonomickými cíli a úsporami, až nás tato politika přivedla na buben. Nečas s Kalouskem v tom byli stejní suveréni jako včera Topolánek. Ordinovali utahování opasků, ať to stojí, co to stojí. Lidmi s jiným názorem doslova pohrdali. Nakonec i občané v jejich vidění světa skončili jen jako účetní jednotky. Pokud se hlasitě ozvou a reptají, pak se o nich řekne, že je to lůza. Nelze ale dlouho vládnout s tím, že se lidmi pohrdá. Jednoho dne se opovrhování obrátí k vládnoucím zády.

Nejhorší ale je, když se lidé obracejí proti celému principu vládnutí. Když přestanou věřit, že se problémy dají řešit prostřednictvím demokratických postupů a zásad. Vláda pravice za posledních sedm let byla tak nepodařená, premiér tak slabý, že teď jakoby ani její pád nestačí. Ochromená je také důvěra v instituce demokratického státu. Jak věřit prezidentovi po tom, co Václav Klaus předvedl s novoroční amnestií? Jak věřit premiérovi země, když policie žádá Sněmovnu o jeho vydání k trestnímu stíhání? Jak důvěřovat státu, kde je možné zneužít tajné služby k naprosto privátním účelům?

V této zemi neexistovala velká důvěra v instituce státu. Ale teď jakoby se ocitaly ve psí poslední zbytky této důvěry. Místo ministerských rošád bychom se měli bavit o tom, co si s touto poslední ničivou vlnou počneme. Pošleme tedy politiky do horoucích pekel a postavíme vládu úředníků či odborníků? Možná to někomu připadá lákavé, ale vystřízlivění může být kruté. Fischerova vláda, to byla pohoda sama – jaký pěkný pohled na ministry, kteří se mezi sebou vůbec nehádali. Proč by se také hádali, když se zodpovídali jen sami sobě? Se všemi se snažili vycházet a všechny obejít. Řadu rozhodnutí Fischerovy vlády dodnes rozhoduje policie (solární panely, kardioport, rekonstrukci vojenské nemocnice apod.). Odbornické vlády už lepší nebudou. Jediná naděje je, aby vládly co nejkratší dobu a aby se rozhodování vrátilo co nejrychleji do rukou zvolených politiků, kteří se musejí zpovídat voličům a za které schytávají rány také jejich politické strany. V téhle Sněmovně ale už nikdo vládnout nesvede. Vládní koalice si po strašném pádu žádnou vládu ani morálně nezaslouží. Sociální demokracie s padesátkou poslanců neudělá zhola nic.

Je pěkné, když někdo mluví o tom, že bude lépe čerpat fondy EU a rozběhne na tom ekonomiku. Zítra ale nemusí dostat ani euro, pokud nedokáže ve Sněmovně prosadit kvalitní zákon o státní službě a finanční kontrole, které jsou dnes podmínkami pro každé další čerpání evropských peněz. Ztracen je každý, kdo se nemůže opřít o většinu ve Sněmovně. A na tom končí všechny plány. Všechny prozatímní vlády jsou k ničemu. Jsou jen vyplňováním prázdného času.

Pro sociální demokraty každá další vláda jen konzervuje pravicovou sněmovní většinu, konzervuje reformy Nečasovy vlády. V téhle Sněmovně se nedá hnout s Drábkovou penzijní reformou, stejně jako se nedá hnout s nižší valorizací důchodů. Není divu, že Rusnok s Fischerem, když mají říct, co budou dělat, opakují jen floskule Kalouska a Nečase. Mluví o úsporách ve státní správě, o šetření, a zároveň o investicích do infrastruktury, vědy a výzkumu. Jejich předchůdci to říkali úplně stejně. Jen je otázka, jak chtějí zároveň šetřit a zároveň někde vzít na investice. Žádné velké oživení z toho nekouká. Bodejť. Vždyť Jan Fischer byl předkladatelem prvního úsporného balíčku a byl na začátku této politiky úspor, jež nás přivedla na buben. Stejně se na této růst vraždící politice podílel Jiří Rusnok coby člen vládního NERVu a jeden ze spoluautorů nepodařené penzijní reformy.

Rusnkova vláda slibuje pokračování téhož. Jen pod pokličkami ministerstev se pod vedením z nebe spadlých ministrů budou dít netušené věci. Tahle vláda by tu měla být co nejkratší dobu, nejlépe jako překlenovací vláda do předčasných voleb. Neexistuje žádná jiná a lepší odpověď. A každý, kdo těchto voleb půjde, by měl říci, jak si poradí s oněmi dvěma základními problémy – ekonomickým pádem a krizí demokratické politiky. Podle toho, kdo jak odpoví a jak věrohodně bude působit, by si lidé měli vybrat.