Do Prahy dorazila vzácná návštěva - pan Didier Burkhalter, který je předsedou Švýcarské federace, ministrem zahraničí Švýcarska a předsedá i OBSE. Doprovázel ho pan Lamberto Zannier, generální tajemník OBSE. S panem Burkhalterem se vídám poměrně často, ale tato návštěva mne opravdu potěšila. OBSE je totiž jediná mezinárodní instituce, která je součástí mírového plánu Petra Porošenka, prezidenta Ukrajiny. První bod obsahuje okamžité uzavření příměří, druhý monitoring OBSE, třetí decentralizaci a čtvrtý monitoring rusko-ukrajinské hranice.

Didier Burkhalter mi líčil své poslední, poměrně velmi čerstvé rozhovory s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Pan Zannier mě informoval o jednáních, která měl s proruskými separatisty. OBSE v této chvíli má za úkol rozmísťovat monitory na linii příměří mezi oběma stranami a hledá cesty, jak jej splnit.

Není proto pravda, co zaznělo ve Sněmovně, že tady nikdo nic neví o tom, co se na území východní Ukrajiny děje. Kdo má zájem, má informace dobré a prakticky z první ruky

Rozumím tomu, že konflikt na Ukrajině jitří veřejnost. Byl jsem v Orlové a ve Frýdku-Místku, kde jsem sledoval, jak se občané rozestupovali na dvě soupeřící skupiny v názoru na Ukrajinu. V něčem ten spor je vadný, protože jsem přesvědčen, že v podstatě těm i těm lidem jde o stejnou věc. Mají strach, chtěli by zajistit bezpečnost, prosperitu svých životů, chtěli by žít normální život. Na to bychom měli myslet i při debatách ve Sněmovně.

V současném poměrně nejistém světě by náš národ měl držet pohromadě. A měli bychom si trochu víc věřit - opozice koalici, koalice opozici -, že to s touhle zemí myslíme dobře.

Didier Burkhalter ocenil postoj České republiky, připadá mu „reasonable“ - zdůvodněný, přiměřený, rozumný, soudný. Má dojem, že česká vláda chápe, že sankce samy o sobě nejsou strategie, že jsou jen nástroj, který musí být součástí nějakého celkového plánu. Řekl, že existuje strategická úroveň - to je to rozhodnutí, které jsme učinili o sankcích - a pak úroveň operační - způsob, jak sankce budeme nasazovat. Podle něj sankce nebudou mít smysl, pokud nebudou doprovázeny příslušnou diplomatickou aktivitou. V opačném případě, pokud budou jenom sankce, tak se budeme navzájem trumfovat a bude eskalovat nebezpečná spirála. Někde je podle pana Burkhaltera třeba prolomit onu spirálu trumfování. V opačném případě nemusíme dojít daleko.

V New York Times vyšel článek tři amerických diplomatů - Jacka Matlocka, Thomase Pickeringa a James Collinse. Stojí v něm něco velice podobného. Oni tam říkají, že jestli přestane dialog, budeme za to těžce platit. Pouze diplomatickými prostředky, budou-li správně, efektivně, tvořivě použity, má Petro Porošenko šanci využít možností mírového plánu a obnovit suverenitu Ukrajiny.

O tom, jak je dění na Ukrajině nebezpečné, se mluvilo i na summitu NATO. Součástí nerespektování bezpečnostní architektury se stal stát, který ten bezpečnostní řád budoval, který se na něm podílel, který je členem Rady bezpečnosti a který disponuje druhým největším potenciálem jaderných zbraní. To je hrozba, kterou bychom se měli vážně zabývat.

Ale měli bychom hovořit i o dalších hrozbách. Na vrcholném jednání nejvyšších představitelů států Aliance se mluvilo jako o hlavní hrozbě ne o konfliktu na Ukrajině, ale o Islámském státu. Věnovalo se mu až sedmdesát procent času. Bylo tam řečeno, že poprvé v historii této planety se stalo, že teroristická, hrubě násilná skupina, neštítící se ničeho, si osedlala celý stát. V minulosti Al-Káida byla parazitem Tálibánu, ale dnes tady máme teroristickou skupinu, která disponuje mimořádnými finančními prostředky, sofistikovanými zbraněmi, dokonce generály z bývalé Saddámovy armády, a má vybavení, o kterém se nám nikdy nesnilo. Jedná se o prostředí, do kterého přicházejí tisíce lidí z Evropy, aby se tam vyučili pro válku v zemích Evropy. Dokonce tento islámský stát vyhlásil Evropě válku. Měli bychom se bavit, třeba i ve Sněmovně, i o těch dalších hrozbách, které nám bohužel dnes hrozí. Nebuďme černobílí.

Vláda k zahraniční politice přistupuje zodpovědně. Rozumím tomu, že někomu může připadat, že je třeba se ozvat co nejtvrději, nejrazantněji, nejjasněji. Na to ale zkušení politici, jako je německý ministr zahraničí Steinmeier, namítnou: Máme odpovědnost také za to, že se z toho dostaneme ven.

Já k tomu dodávám, že to, co od politické reprezentace chce veřejnost, je, abychom našli řešení, které nás uchrání požáru, které nás uchrání toho, že konflikty budou růst a že je nedokážeme zastavit. Naše povinnost je najít cestu, jak je zastavit.

Proto opakuji, že sankce jsou nástroj politiky, která je součástí celkové strategie snižovat míru konfliktu, vést Ukrajinu k tomu, aby udělala parlamentní volby, a hledat způsoby, jak ty parlamentní volby provést. Třeba i tím, že se nabídne proruským separatistům, aby se zároveň uspořádaly lokální volby, které oni požadují. Tak snad najdeme způsob, jak vytvořit novou politickou reprezentaci na Ukrajině.

Kromě těch co nejrazantnějších postupů zkrátka také potřebujeme tvořivou diplomacii, která pomáhá hledat řešení. Jinak se nám může stát, že zapadneme do bažin, ze kterých bude těžko se dostat.


(z vystoupení v Poslanecké sněmovně PČR 10.9.2014)