Od nástupu vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL se na poli zahraniční politiky stalo mnoho pozoruhodného. Řada věcí se vyostřila způsobem, jaký jsme si ani neuměli představit. Nikdo z nás asi neočekával, že bude anektován Krym a že konflikt na Východní Ukrajině nabude podoby, kterou dnes bohužel má. Málokdo si představoval, že na území severu Iráku vznikne jakýsi zárodek protoislámského státu, nějakého chalifátu, myšlenka 100 let stará, skoro zapomenutá. A pravděpodobně jsme nepředpokládali, že dojde k novému krveprolití v Gaze, které má dnes podobu konfliktu bez snadného vyústění a řešení.

Před půlrokem jsem slýchal, že nastoupit na ministerstvo zahraničních věcí v okamžiku, kdy se poměry v bezprostřední blízkosti Evropy tak dramaticky vyostřují, je tak trochu neštěstí.

Nesouhlasím. Naopak!

Myslím si, že právě my, politici a diplomaté, si nemůžeme stěžovat, v jak obtížné situaci se ocitáme. Tato situace představuje chvíli pro zahraniční politiku, chvíli pro diplomacii. Toto je „hodina diplomacie“. Kdy jindy by měla fungovat zahraniční politika než v čase nejistoty a turbulencí, kdy můžeme ukázat, jaká je naše role a jaké jsou naše cíle? Je to otázka bezpečnosti této země, její prosperity a ochrany hodnot, ke kterým se kulturně a tradičně hlásíme. Nyní by se měla ukázat naše schopnost analyzovat dění kolem nás a dokázat dělat politiku, která bude víc než reaktivní – bude skutečně aktivní. Teď je doba, kdy je třeba přicházet s přesnými popisy situací, snahou pochopit je a navrhovat řešení.

Bezpečnost, prosperita a hodnoty spolu nesmírně souvisí. Mluvím-li o bezpečnosti země, tak mluvím i o hodnotách, které hájíme. Hodnotou pro mne například je stará myšlenka humanity hlásaná Tomášem G. Masarykem. Vždy jsem ji chápal jako co nejširší rozvoj lidství, které nedovolíme mrzačit, umenšovat, zastrašovat a otupovat. Jde o součást naší tradice, kterou bychom měli chránit. A to není zas tak daleko od pojmu humanita, jak o něm hovořil Immanuel Kant. Jde o věci, které nás spojují i s našimi partnery, s naším okolím. To bychom měli mít na mysli, když říkáme, že zahraniční politika plní úkoly související se životem tohoto státu a našich občanů. Chápu zahraniční politiku jako službu těmto klíčovým cílům.

V posledních letech jsme často opakovali, že díky členství v Evropské unii a v Severoatlantické alianci jsme bezpečni způsobem, který neměl v dohlédnutelné historii obdoby. To je pravda i dnes. Na druhou stranu, všichni dobře víme, že v této chvíli zrovna nežijeme v bezpečném světě. Když sleduji reakce na konflikty, ať jde o Ukrajinu, dlouhotrvající občanskou válku v Sýrii nebo vážný sektářsko-etnický konflikt v Iráku či krveprolití v Gaze, tak vnímám, že se proměňuje slovník. Znovu zaznívají zcela pochopitelně velmi silné morální odsudky toho, co se odehrává. Máme například v živé paměti popravu amerického novináře v přímém přenosu. Jsme svědky dlouhotrvající neschopnosti humanitárně pomáhat Sýrii. To musí každý, kdo má svědomí, těžce snášet. Jsme svědky nesmírného utrpení lidí na severu Iráku. Situace tam vyvolává naše morální rozhořčení. Jsou tam popírány principy, hodnoty, na kterých stojí naše kultura, naše evropská civilizace. Cítíme se tím poníženi, protože jde o důstojnost našeho života, kterou chceme hájit.

Jenže my si nevystačíme s čistě morálními odsudky a postoji. Před několika lety se také vytvářely velice silné slovníky. Mluvilo se o ose zla, mluvilo se o čistém zlu. To ohromně zjednodušuje náš život, já vím. Někoho jasně definovaného, s kým se musíme vyrovnat a vypořádat, označíme za čisté zlo. Mluvíme též třeba o rakovině. Ale nejsem si jist, jestli tento slovník i jasný morální odsudek, který je v něčem komfortní, nám zároveň pomáhá najít dobrá politická řešení. Dovolím si tvrdit, že minulost ukázala, že tomu tak úplně není. Můžeme mít najednou jasno v hlavě o tom, kdo je naším nepřítelem a proti komu máme napnout síly. Po letech se ale ukazuje, že jsme nedokázali v tom jasném morálním postoji najít také odpovídající politickou odpověď, která by pak v čase přinesla určité výsledky. Zahraniční politika a diplomacie si nevystačí jen se svědomím a morálním postojem, ale spočívá také v přesné analýze toho, co se kolem nás vlastně odehrává. To je naše role, role diplomatů, přesně pochopit příčiny, být vybaveni k tomu, abychom hledali skutečná řešení s šancí na výsledek a úspěch. A podle toho budeme také nakonec hodnoceni.

Premiér Sobotka na nedávném setkání s velvyslanci mluvil o tom, že naše bezpečnost není automatická. Zmiňoval, co je třeba dělat pro naši připravenost, mluvil o vojenských schopnostech a našich angažmá v operacích NATO i EU, jejichž cílem je euroatlantický prostor společně bránit. Dnes vytváříme visegrádskou bojovou skupinu, v rámci NATO jsme zapojeni do projektů smart defense a v některých z nich jsme dokonce jako „lead nation“. Podporujeme koncept rámcového národa, do kterého se chceme zapojit. NATO a Evropská unie jsou pro nás klíčovými partnery a musíme se nadále zasazovat o jejich vzájemnou interoperabilitu a komplementaritu. Dělba rolí mezi Evropskou unií a NATO je velmi zajímavé téma i pro blížící se summit aliance.

Naše účast ve vojenských i civilních operacích by neměla být samoúčelná. Musí být podtržena jasným politickým cílem. U některých operací, jichž jsme se v minulosti účastnili, ale takový politický cíl zřejmý nebyl. Proto zdůrazňuji potřebu chladné hlavy uprostřed konfliktů. Musíme být schopni situaci analyzovat a stanovit si politické cíle, kterých chceme dosáhnout. Jestli platí Clausewitzova teze, že válka je pokračování politiky jinými prostředky, tak musíme vědět, proč do konfliktu vstupujeme a jaký cíl si v něm klademe. To platí dnes stejně jako v Clausewitzových dobách. Nezdá se však, že by to za posledních 15 let bylo úplně samozřejmé. Bránil bych se tomu, abychom mluvili pouze o čistém zlu, abychom vytvářeli nové osy zla, abychom se nechali unášet prostě tím, že najednou morálně víme, na které straně stojíme. Snažme se v zahraniční politice zůstat těmi, kdo jsou skutečně schopni probíhající procesy chladně analyzovat. Tuto naši povinnost dnes vnímám daleko naléhavěji než jindy. Proto nesmírně záleží na tom, abychom byli schopni důkladně mapovat a zpracovat, sine ira et studio, to co se kolem nás děje.

Musíme též umět naše rozhodnutí před veřejností obhájit. Ta rozhodnutí musí být udržitelná v čase. Je nesmírně potřebné, abychom měli stanovené politické cíle, které naší politikou sledujeme a chceme naplnit. Pro mě je až překvapující, kolik akcí se v posledních letech ve světě dělo a jaké byly jejich politické cíle - buď nejasné nebo najednou dva až tři, a dokonce se v průběhu měnily. To platí o celé řadě zahraničně-politických projektů našich i evropských. V průběhu let se mění zaměření a smysl těchto projektů. Je těžké potom dělat bilanci a ptát se po odpovědnosti, když není jednoznačný rozhodovací proces, ve kterém bychom si řekli, o co nám jde a proč o něco usilujeme. A až pak měřit, jestli se nám to povedlo, nebo jestli akce splnila svůj účel.

Netvrdím, že jsme země, která všechno změní. Přál bych si ale, aby v orchestru zemí, se kterými spolupracujeme, jsme byli těmi, kteří se klidným, střízlivým způsobem po tomhle ptají. Právě i proto, že v českém parlamentu budeme muset naše rozhodnutí hájit před našimi občany. Proto, když budeme prosazovat akce (v sousedství Evropské unie, ať východním či jižním, kde máme strategické zájmy a dlouhodobou expertizu), zahraniční politika by v tomto procesu měla mít zásadní roli. To jsou jasně definované zájmy České republiky. V řadě případů prokážeme, že to jsou i zájmy našich spojenců v Evropě.

Neobejdeme se bez schopností vojensky zasahovat a odstrašovat bez používání vojenských nebo polovojenských hrozeb. Nicméně pokud chceme žít v bezpečnějším světě, tak musíme věnovat také přiměřeně velkou pozornost příčinám, které se skrývají za výbuchy násilí. Často zjistíme, že jde o problémy ekonomické, sociální, spojené s ničením životního prostředí či s kulturou. My musíme těmto příčinám porozumět. A pak se můžeme snažit pokoušet o nějakou nápravu. Nepřijímám argument, že jsme malá země. Jsme součástí Evropské unie, která se těmto otázkám věnuje dlouho a seriózně, upozorňuje na ně na různých mezinárodních fórech a za kterou mluví i činy - EU je největším poskytovatelem rozvojové a humanitární pomoci v globálním měřítku. Myslím si, že i my bychom měli svými znalostmi do těchto debat přispět.

Jestli máme dnes co nabídnout jako Česká republika, tak je to právě i díky lidské dimenzi české zahraniční politiky, která se po desetiletích neexistence normální zahraniční politiky stala přirozenou součástí naší diplomacie. To je samozřejmě díky Václavu Havlovi, který si získal obrovské renomé, i díky mému významnému předchůdci Jiřímu Dienstbierovi. Lidská dimenze zahraniční politiky čerpá z myšlenky univerzální solidarity, a z přesvědčení, že násilí a nestabilita se rodí v podmínkách soustavného popírání lidské důstojnosti. Když se člověk ptá po příčinách konfliktů kolem nás, tak zjistí, že za nimi často stojí problémy hlubokého pocitu zneuznání. Netvrdím, že jde o příčiny snadno odstranitelné, ale jedná se o klíč k porozumění. Byl bych rád, kdyby globální obrana důstojného života byla pilířem a cílem naší politiky. Tam, kde je lidská důstojnost ohrožována konflikty, represemi či přírodními katastrofami, budeme přispívat humanitární pomocí. Tam, kde je poptávka po našem modelu správy věcí veřejných a po našich zkušenostech z přechodu od systému „reálného socialismu“ k sociálně-tržnímu, tam bychom měli být připraveni přispět transformační
spoluprací.

Měli bychom sdílet nejenom úspěchy, ale i poučení z neúspěchů. A tam, kde nejsou ani ty základní ekonomické nebo sociální předpoklady pro důstojnou existenci, tam je místo pro rozvojovou spolupráci. Česká republika patří v této oblasti k zemím velmi zdatným. V loňském roce jsme byli přijati do klubu nejvyspělejších dárců v rámci OECD – tzv. Development Assistance Committee – jako první země střední a východní Evropy. V rámci OSN se chceme aktivně podílet na formulaci nových rozvojových cílů po roce 2015. Objem prostředků na rozvojovou pomoc v minulých letech stagnoval. I proto ještě stále zaostáváme za našimi evropskými závazky přijatými v rámci Evropského konsensu o rozvoji v roce 2005.

Naše směřování k obraně důstojného života by mělo brát v potaz to, že jde o dialog, který v různých částech světa není jednoduchý. V našem kulturně civilizačním okruhu by měl být pro nás jakousi povinností. Máme tady země, které mají podobné kulturní kořeny, naše historie je s nimi propletena. Principy důstojného života bychom měli být schopni a dokonce povinni sdělovat jasně a jednoznačně. Nepochybuji, že lidství je univerzální a univerzální jsou i základní práva, o něž se opírají různé představy důstojného života. Pokud ale mluvíme o univerzalismu, který není pouze deklarován, ale také praktikován a chce se stát součástí života vztahů mezi státy, tak mluvíme spíš o úkolu, který před námi, před mezinárodním společenstvím, stojí. K universalismu se musíme dopracovat cestou dialogu. Třeba i na kontinentech, které mají za sebou jiné příběhy, jiné dějiny. Takže nejde o to něco deklarovat, ale umět to interpretovat. A najít způsob, jak takový dialog vést – i na půdě EU a OSN.

Naše humanistická tradice je silná. Proto se nebojme náš hlas zvednout. Zvlášť když právě absolvujeme „hodinu diplomacie“.

(text vychází ze srpnového projevu před velvyslanci ČR v zahraničí)