Vůbec nesdílím pyšný a arogantní obraz Západu, jaký ve Sněmovně předvedl poslanec Kalousek. Vidím historii úplně jiného Západu než on. Vůbec si nejsem jistý, že bychom my, jako představitelé toho Západu, ke kterému on se hlásí, se měli tvářit jako nějaká vyvolená civilizace.

Západ, o kterém pan Kalousek zřejmě mluví, uspořádal ve dvacátém století dvě nejstrašnější světové války, ve kterých zahynuly milióny lidí. Války, které tady byly a které přinesly desítky miliónů lidských obětí, nezpůsobil nikdo východní, to nezpůsobil nikdo zdaleka, ale my sami. Holokaust je dokonce v něčem vyvrcholením historie Západu.

Ty stovky let evropské historie, to jsou také stovky let likvidace menšin. Vzpomeňte si na španělskou reconquistu v 16. století. Vzpomeňte si, jak se tam zacházelo s Židy, jak se tam zacházelo s muslimy. To je historie Západu. Historie agrese, dokonce v jižní Americe a v dalších zemích. Celá historie Západu je prostě plná krve.

Ale k čemu já bych se rád přihlásil - k tomu, co Evropa vyvodila z této své historie po druhé světové válce, když si prostě lidé v Evropě uvědomili, že takhle to dál nejde, že ty potoky krve, milióny mrtvých, žen a dětí, je něco, co neseme jako odpovědnost s sebou, že dokonce my jako Západ máme odpovědnost za plynové komory, ve kterých jsme dokázali trávit lidi jako králíky.

V bipolárním světě se scvrkl svět tak, že Evropa se propadla do nicoty. Nebyla žádným politickým činitelem. Vypadalo to, že se desítky let styděla za to, co způsobila. A jediné, co tu povstalo jako naděje toho Západu, o kterém s takovou pýchou mluvil pan Kalousek, je myšlenka, že když jsme se takhle probrodili krví, tak bychom mohli založit společenství na hodnotách, kde budeme respektovat to, že chceme-li toto neopakovat a žít v míru, tak musíme spolupracovat, stýkat se a chránit se toho, abychom upadli do pokušení znovu si to vyřizovat pěstmi.

To, jak se s Evropou zacházelo po druhé světové válce, bylo opravdu ponižující. Vždyť se stala ničím. Úplně zmizela mezi dvěma velmocemi, které si podobu světa a rovnováhu vytvářely na základě nukleárních zbraní. Tohle není žádná povznášející historie. A jediné, co nás zachraňuje posledních 50 - 60 let, je to, že jsme se rozhodli, že tohle nebudeme opakovat a že založíme společenství, které bude naopak prosperovat ekonomicky a ekonomické vazby nám snad nedovolí opakovat strašné chyby minulosti.

Pan Kalousek řekl, že žádné univerzální hodnoty neexistují. Prý nic takového není. My jsme ale právě na hodnotách, o kterých já jsem přesvědčen, že mají univerzální charakter, na tom, že se prostě nemůžeme pobíjet, že se lidé nemají mučit, že se tu nebudeme vraždit, že budeme dodržovat mír a že budeme spolupracovat, založili evropskou civilizaci po válce. A dokonce jsme doufali, že se k nám třeba časem někdo přidá.

O univerzalitě hodnot mluvím, protože jsem přesvědčen, že o těchto hodnotách, kterými Evropa začala žít po válce, jsme schopni mluvit třeba také s Číňany, s Asiaty, se všemi, a že máme ambici toto, co je nápravou toho, co jsme způsobili v minulosti, také prosazovat ve světě.

Pan Kalousek nastínil vizi, že my, Západ, jsme ten poslední, kdo má ty hodnoty, neuniverzální, jenom naše, jenom západní, my jsme ten poslední, kdo je drží - tak je musíme teď opevnit. Musíme zřejmě vybudovat nějaké kvalitní zdi a nejlépe se úplně izolovat. Já vás chci ujistit, že v celé historii, kterou pan Kalousek zřejmě příliš nezná, všechny pokusy vytvářet zdi ztroskotaly. Každé zdi byly probořeny. Vždycky se našli barbaři, kteří těmi hradbami vtrhli a zničili tu civilizaci, která si myslela, že se takto uzavře sama do sebe.

Já jsem přesvědčen, že bychom neměli být takto pyšní a tvrdit, že stojíme nad ostatními, protože když se za sebou ohlédneme, tak zjistíme, že bychom se měli často stydět za to, co jsme tady dopustili. Zároveň si myslím, že máme povinnost o hodnotách, které máme, se bavit s ostatními, protože bychom si měli přát, aby je sdílel i svět kolem nás.

Myslím si, že ve všech koutech světa existují lidé, kteří jsou připraveni se s námi o tom bavit a kteří dokonce věří, že je něco, co nás může spojovat.

Byl jsem fascinován tím, co nedávno řekl americký prezident v New Yorku o tom, kde začínají univerzální lidské hodnoty. Podle něj začínají v nejrůznějších chatrčích světa, kde jsou lidé často v bídě, v bigotním xenofobním prostředí, kde trpí a kde doufají, že existují nějaká univerzální práva, kterých se mohou dovolat a za která bojují. Tito lidé v nejrůznějších částech světa jsou našimi spojenci. A oni se možná někdy dívají k nám, na ten bohatý Západ, a doufají, že my je v té jejich bídě podržíme.

Tenhle způsob, kterým se prezident Spojených států obrací na chudé vesnice v Africe a v Asii a ukazuje, že tam jsou ti, kteří vytvářejí univerzalitu a cenné hodnoty, na kterých, doufáme, svět bude stát, to je pro mě skutečně humanistický pohled. A ne pohled někoho, kdo vystoupí ve Sněmovně a řekne: My tady jsme ten pupek, který jediný obnovil hodnoty světa, a my se musíme před těmi ostatními zločinnými barbary opevnit.

To je špatná představa a já ji odmítám.

Co se dnes děje v Minsku, to je zrovna pokus se spolu bavit. Jde o to, jestli to dokážeme. Mám zprávy, že Vladimír Putin přesvědčoval ukrajinské separatisty, aby akceptovali dohodu s kyjevskou vládou. Mávneme nad tím vším rukou a řekneme - tohle je jiná kultura, jiná civilizace, s těmi se nebudeme bavit, to nás nezajímá? Anebo budeme hledat cestu, dohodu, právě na těch hodnotách, kterými chceme, aby žili i ostatní? Protože hájit je jen tady v Evropě, to je málo.

Proto také doporučujeme parlamentu schválit asociační dohodu EU s Ukrajinou. Přece nezodpovídáme otázku: Je Ukrajina západ, nebo východ? Nikdo se tak neptá. Můžeme mít pochyby. Můžeme mít pocit, že na Ukrajině je řada věcí, které by se v Evropě takto neděly. A dokonce si myslím, máme povinnost o tom s Ukrajinci mluvit. Sám jsem s ukrajinským ministrem Klimkinem i s prezidentem Porošenkem otevřeně mluvil o tom, co nás znepokojuje – o používání insignií a tendenci chápat minulost tak, jak se tady v Česku prostě nedá hájit. To je součástí toho zápasu o hodnoty, které chceme, aby se prosazovaly ve světě.

My neříkáme, že budeme o někom rozhodovat, jestli patří na západ, nebo východ. My chceme spolupracovat, když ten druhý říká, že o to stojí. My nekádrujeme, nikoho neznámkujeme. Když chcete spolupracovat, pojďte. Ale je třeba respektovat určitá pravidla. Asociační dohoda s Ukrajinou je o těchto pravidlech v oblasti justice, fungování policie, bezpečnostních sil apod. Ta základní pravidla, která jsou podmínkou možné spolupráce. Proto prohlubujeme vazbu mezi Ukrajinou a Evropou. A je to prosazování těch hodnot, které bychom byli rádi, kdyby byly univerzální. Protože by se možná potom na světě lépe žilo. A proto mi vadí, když někdo řekne, že nic takového neexistuje, že my jsme výsadní kultura, která bude učit pravděpodobně ty ostatní. A když jsou nebezpeční, tak se před nimi ohradíme. Tato vize světa je nefunkční. Už to takhle prostě nemůže fungovat.

Ukázkou podané ruky je asociační smlouva s Ukrajinou. Udělat tento krok je otázka naší sebejistoty, sebevědomí a přesvědčeni, že to, čemu věříme a co v Evropě hájíme, jsme schopni také nabídnout těm kolem nás.

Striktní vytváření demarkačních linií mezi východem, západem, severem a jihem nám v tom příliš nepomůže.


(upravená vystoupení na 25. schůzi Poslanecké sněmovny PČR 12.2.)