Povím vám o svém příteli. Felix Kolmer má 93 let, a i v těchto letech učí fyziku na Karlově univerzitě. Je snad nejstarším učícím profesorem v naší zemi. Je to sociální demokrat, který má legitimaci z roku 1946. Než vstoupil do sociální demokracie, strávil čtyři léta nejdřív v Terezíně a pak v Osvětimi. Setkali jsme se na vzpomínkové akci k holocaustu a od té doby ještě několikrát.

Když mi vyprávěl, jak stál v Osvětimi několik hodin nahý na mraze minus 20 stupňů, tak jsem se ho ptal: „Jak jsi to proboha přežil? To se fyzicky nedá!" On mi odpověděl: "No..., já jsem to přežil proto, že jsem se stal sociálním demokratem."

To zní jako docela šílená odpověď, to nedává smysl.

A Felix povídá: „Když jsem viděl všechno to kolem sebe, tak jsem si říkal, tohle přece není možné, tady se něco dělá špatně v tom světě. A my to musíme změnit. Přišel jsem na to, že ta změna je, že my musíme začít pomáhat slabším. Já jsem si řekl, já jsem ten silný a já tady musím pomáhat těm slabším. Když jsem tedy měl chleba, tak jsem ho dal tomu, co ho neměl, a tam za toho druhého jsem šel udělat práci, když jsem věděl, že už by ho to odrovnalo. A tak jsem se snažil systematicky pomáhat těm slabším." A dodal: „Jsem přesvědčen, že díky tomu jsem přežil."

Honza Keller svůj sjezdový projev končil tím, že řekl: „Sociální demokracie přežije, pokud budete dělat to základní - pomáhat slabším." A u Felixe Kolmera najdeme cosi, co platí přes staletí, možná těch téměř 140 let v sociální demokracii: přežili jsme právě proto, že tato myšlenka živila ono hnutí, onu stranu celou tu dobu.

Prostě věřím v to, co říká Felix: Když člověk něco dává, tak se mu to potom vrací. A dává mu to sílu a energii. Tak to možná opravdu funguje. Možná naše strana je důkaz, že to funguje.

A teď tady někdo přijde a řekne vám, že všechny politické strany jsou veteš. Že vlastně politika je úplně na nic, že bychom to měli zřejmě všichni sbalit, ty klasické politické strany, protože tomu nerozumíme, neumíme to a je to všechno jakýsi podfuk na lidi.

Ale já jsem hluboce přesvědčen, že jako římská legie je v podstatě základem všech pozdějších armád, tak politická strana, klasická politická strana je základem politiky. A že se bez politické strany žádná politika dělat nedá. Bez demokratické politické strany, ve které je možné svobodně diskutovat a formovat si přesvědčení. To je pak daleko silnější, než když je to na nějaký příkaz, z povinnosti a poslušnosti.

Já jsem v této straně už řadu let. A dostal jsem se třeba do sporu i s předsedou - svého času Milošem Zemanem. A přežil jsem to. Také díky vám jsem to přežil, protože jste mě nedali. Vlastně jsem to ustál, protože vy jste mě podrželi. I přesto, že jsem si dovolil – a mohu říci v čem, byly to konkrétní věci, které mi vadily - nesouhlasit. A strana mě v tom sporu podržela. Zřejmě proto, že to je demokratická strana, ve které lze nesouhlasit s předsedou.
A já třeba někdy i se Slávkem nebudu souhlasit. On to ví. Ale ne proto, že chci být rebel, ale protože jde o to přesvědčení. Nebudu rebel bez příčiny, netrpím oidipovským komplexem, nepotřebuju si nic řešit. Ale kdyby přišlo něco, co by se mi nelíbilo, tak bych to opět řekl. A to je smysl demokratické politické strany, kterou nikdo nenahradí.

Říká se, že o nás mladí nemají zájem, že mladé prostě nezískáme. Já mám jinou zkušenost. Byl jsem teď mezi mladými v Olomouci. Ptal jsem se jich, co tady děláte. Mladík, který tam dojel z Orlové, opáčil: „Protože vy děláte něco pro lidi, opravdu." Stejně jsem se ptal i druhého, rodilého Olomoučana. A ten mi říkal: „Mám invalidního bratra, přišel o práci, já myslím, že jenom vy jste schopni dát mu zase šanci."

Domnívám se, že pokud někdo založí něco, co má fungovat jako firma, tak je to v podstatě oligarchická struktura a mladým se to líbit nebude. Jsem přesvědčen, že to, co nabízíme my, když to budeme dělat dobře, tak nám to získá znovu i ty mladé. Strašně bych o to stál. Tady se mluvilo o těch, kterým je třeba pomoci. A mně se nejčastěji dnes zjevují před očima právě ti mladí. Když vidím někoho, kdo vyšel ze školy, nemůže nikde zakopnout o práci a má pocit zbytečnosti, tak mě to děsí. Ten pocit frustrace a marnosti, že ho nikdo nepotřebuje, že ho ten svět nepotřebuje.

Byl jsem v zemi na jihu Evropy, která má čtyřicetiprocentní nezaměstnanost mladých. Včera mi senátor z Irska říkal, že mají přes 20% nezaměstnanost mladých. Uvědomte si, jak ten problém hrozivě kolem nás narůstá. Mladí, kteří by měli být ztracenou generací, kteří nebudou k ničemu. Jako kdyby tu na ně nic nečekalo, jako kdyby měli být obětováni.

Já bych chtěl, aby v České republice to takto nebylo. Já bych chtěl, aby to takto nebylo v Evropě. Ale chtěl bych, abychom udělali, co můžeme, pro to, aby mladí v této zemi neměli pocit, že tu jsou k ničemu. To bych si moc přál. Já bych chtěl, aby sociální demokracie byla strana, která v duchu toho, jak to říkal Honza Keller i Felix Kolmer, myslí na ty, kterým je třeba pomoci. A právě tihle, kteří budou rozhodovat o budoucnosti této země, by měli vědět, že je tu někdo, kdo je potřebuje. My je potřebujeme! A měli bychom to říkat a měli bychom jim to svou politikou ukazovat!

Přátelé, já jsem přesvědčen, že tahle strana není vůbec tak rozdělená, jak píší noviny. Já jsem přesvědčen, že my tady v tomto sále nejsme tak cyničtí, ani sobečtí, jak tvrdí znalci politických stran. Já jsem přesvědčen, že tady v tom sále jsme víc než jenom souhrn našich ambicí. Já jsem přesvědčen, že Česká strana sociálně demokratická tady ne náhodou je skoro 140 let. A že opravdu tady dnes reprezentujeme jednotnou, jednu Českou stranu sociálně demokratickou, která chce a bude sloužit této zemi!


(z vystoupení před volbou místopředsedů na 38. sjezdu České strany sociálně demokratické v Praze, 13. 3. 2015)