Není to hodně zvláštní představa? V roce 1402 začíná v Betlémské kapli působit katolický kazatel Jan Hus, ve městě, které má v té době nějakých 40 tisíc obyvatel, v české kotlině, jež tehdy má zhruba milion - a ten kazatel káže tak pronikavě a charismaticky, že se postupně Betlémská kaple plní, až v ní má nějaké tři tisíce posluchačů...

Je to asi dáno mou profesí, ale Jana Husa vidím také jako politickou osobnost. Téma, které zvedá, pro mě není jen teologie, ale je to také téma korupce církve, téma boje proti společnosti, která mu připadá, že nemůže už dál jako dosud. Teorie vytváří přesvědčení, dává mu slova a získává posluchače. Poté následuje celá řada politických událostí. Nejen to, že se stává rektorem. V roce 1412 je výsledkem kázání, že tři studenti udělají demonstraci proti církevním odpustkům, jsou zadrženi a pak popraveni patricijskými radními. To je přece politická událost prvního řádu! Hus se dostává do konfliktu s oficiální mocí, s Římem, který vyhlašuje interdikt. Ale protože Hus není ten nejradikálnější, ustupuje, opouští Prahu, uchyluje se na Kozí Hrádek jako později Luther na Wartburg, a tam pokračuje v tom, že se baví s lidmi, oslovuje veřejnost.

On sice tehdy neměl k dispozici média, ale byl schopen komunikovat s širokou veřejností, mluvil o společnosti, tak jak jej obklopovala, a byl ten, kdo říkal, že je třeba něco udělat pro změnu. Dokonce si myslím, že když byl v roce 1414 předvolán na koncil v Kostnici, tak vlastně byl rád, byl přesvědčen, že to je příležitost, jak tu při, jak to své téma zvednout ještě na další úrovni. Snad si opravdu i myslel, že je schopen přesvědčit ty učené v Kostnici o tom, že věci, které říká, má vyargumentované a je schopný je prosadit. Možná opravdu věřil, že je s to je i získat na svou stranu. To je též politická práce. Jeho smrt byla popudem ke vzniku jakéhosi protopolitického hnutí. Jistě, někdo může namítnout, že je otázka, do jaké míry tehdy zohledňoval všechny zahraničněpolitické aspekty, do jaké míry vnímal situaci Evropy, ohrožení Turky, potřebu se sjednocovat... Avšak v tom, co Hus dělal, se skrývá něco, co je ještě významnější - nejen pro nás v Česku, ale pro Evropu celou.

Jsou tři body, které v Husově příběhu pokládám za silné. Jan Hus působil v době všeobecné krize. Dnes je zvlášť zajímavé to zmínit. On hovořil v situaci, kdy možná podobně jako nyní vznikal pocit rozkolísání, krize hodnot. Nejde o to, že se ta krize spojovala s otázkou církevní moci, korupce a neřádu, který s ní byl svázaný. Jde o to, že Hus je ukázkou, jak si počínat v situaci všeobecné krize. Hledal měřítko, aby se člověk v takové situaci naučil rozhodovat mezi dobrým a zlým, aby si dokázal ujasnit, jak se má chovat, aby se snažil obnovit řád, když už se zdá, že řád ztrácí svou legitimitu. Stále je důležité, a myslím si a cítím, že to platí pro mě, pro politiku, stejně tak dnes jako včera, že když Hus hledal pramen poznání, tak to, oč se opíral, byla samozřejmě Bíble, Písmo, nicméně vykladačem mu byl hlavně vlastní autonomní rozum. Připomínám jeden výrok z Kostnice, který se často cituje: „I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí.“ A tahle dvojice, rozum a svědomí, se zde objevuje bok po boku. Na tom je něco podstatného i pro další staletí, i pro nás dnes.

Hus mluví o vnitřním dialogu myšlení právě v situaci rozkolísání hodnot. To, co nás pohání a co nám dává šanci se v tom vyznat, je schopnost vést onen vnitřní dialog, ve kterém člověk navozuje a třeba i překonává pochybnosti. V tomhle rozvíjení vlastní kultury myšlení, jejímž plodem je právě svědomí, je, myslím, to, co zakládá naši kulturu a stojí za jejím úspěchem. Má to hlubokou tradici už u Sokrata a jeho „daimonion“, je to spojeno s myšlenkou osvícenské emancipace, s Kantem. Že na svědomí Hus pojí též otázku autority, to je také charakteristické - tento vnitřní dialog je možná podkladem toho, co vytváří pravou autoritu ve společnosti. Hlas svědomí vzešlý z vnitřního dialogu myšlení je instance, která je snad ještě důležitější v našem fragmentálním věku. Svědomí závisí i na naší schopnosti myslet a mnohé zlo je právě plodem neschopnosti vést vnitřní dialog, jak už řekla Hannah Arendtová. V bouřlivých a zlomových dobách, v dobách, kdy lidé dogmatičtí se uchylují k paušálním pravdám, které slýcháme kolem, jsou naopak důležití lidé svědomití, kteří rozehrávají dialog myšlení. Hus tuto přednost autentického dialogu mysli sám na sobě poznal a pochopil. Asi si nedovedeme představit to drama, které celý jeho příběh obsahoval. To, že vás předvolají k soudu a vy sám si před tím soudem kladete otázky, do jaké míry máte jistotu v to, co tvrdíte. Součástí Husova příběhu je všechen tento dialog - ne nějaký pohodlný teoretický dialog, ale hluboký existenciální dialog člověka, který se dostává do sporu s velkou mocí, je vystaven obrovskému tlaku a on to musí nějak zvládnout před sebou.

Druhá fascinující věc je Husova odpovědnost za osud českých zemí, odpovědnost za Betlém, za křesťanské obce v Čechách. Nevím, jak velkým byl myslitelem v porovnání s ostatními, ale jedinečný byl v tom, jak se dokázal obracet k širokým vrstvám tehdejší společnosti. A jak usiloval o obecné pozvednutí společenství. To ho spojuje s Tomášem G. Masarykem, s Masarykovou Dělnickou akademií. Tam je něco podobného, ta stejná potřeba pozvednout lidi kolem sebe, pozvednout celé společenství. Tím mi je Hus nesmírně sympatický a blízký. A cítím v tom základ politického působení, proto popisuji Husa jako politika. Dokonce si myslím, že v tom měl talent - že dokázal lidi přesvědčit a získat, že dokázal mluvit o nespokojenosti s poměry, dokázal formulovat, dokázal lidem ukazovat cestu. Skutečně se nedomnívám, že by byl nějaký bezuzdný radikál, vždyť dokázal opustit Prahu, aby nevystavoval druhé důsledkům svého počínání. Své odpovědnosti si byl vědomý neustále. Určitě i na kostnickém soudu. Prostě tím, že se stal veřejně činným, na sebe vzal odpovědnost i za to, co říká, a odpovědnost za to, že z cesty nesejde, i když to bude znamenat obrovské riziko.

Asi by bylo zbytečné připomínat, že je to příklad odvahy. Přitom nebyl člověk, kterému by nebyl drahý život. On byl podle mne muž, který netoužil zemřít. A to má zvláštní cenu, riskuje-li člověk, i když zná cenu života. Proto to pro něj muselo být těžké. To je právě ta oběť, která má nejvyšší hodnotu. To nebyla smělost bezohledná, to byla smělost, když už člověk nemůže jinak. Ten konec přišel, protože už nezbývalo nic jiného a on nemohl vzdát to, co začal v roce 1402 v Betlémské kapli.

Třetí, co mi připadá na postavě Jana Husa pozoruhodné, je, že vnitřní dialog, který vedl, nebyl součástí jen nějakých lokálních dějin, ale byla to vpravdě evropská věc. To byl dilaog, jehož partneři neseděli jen v Praze, ale také v Římě, Pise, Paříži, Oxfordu... Horizont, ke kterému se Hus a jeho příběh odvolává, je kontinentální. On navazuje na výkony kritického ducha a předznamenává ty další. Je to jeden z prvních myslitelů Evropy, který si dovolí tu smělost, že zaujme odstup od společnosti, podívá se na ni a řekne si: Nešlo by to jinak? Není tady něco špatně? Jestli je to špatně, nedá se to změnit?

To je přece něco, co potom Evropa opakuje mnohokrát - a já jsem hrdý, že tady v Čechách to byl právě Hus, kdo tento odstup, tuto poctivost myšlení předvedl jako jeden z prvních. A dokonce nejen jako teoretik, ale jako politický zápasník, jako někdo, kdo tohle hlásal veřejně a kdo o to svedl i zápas.

Nemyslím si, že by Hus byl jenom schizma. Často jeho působení hodnotíme jako něco, co rozdělilo společenství, co dělilo Evropu. Jenže v Husovi vidím i svorník. Myslím si, že Hus v tom, co představoval, zvlášť svou osobou, nebyl dělitel. On v sobě měl prvky, které by naopak Evropu měly spojovat. A to by bylo dobré se také pokusit pochopit – že Hus sám neměl nikdy v úmyslu dělit český národ, dělit Evropu. Místo toho chtěl reformu společnosti a chtěl ji provést ve spolupráci s církví. Necítil se totiž nebýt součástí církve, dokonce zde tehdy vytvořil jakousi alianci mezi univerzitou a aristokracií. Takže to byla snaha najít řešení v dialogu, v rozhovoru.

Jan Hus byl ukázkou toho, že český příběh je schopen se stát velkým příběhem evropským. Příklad Jana Husa napovídá, že i když žijeme v těžkých časech, i když žijeme v okolnostech, které jsou komplikované, a zdá se, že se z nich težko dá hledat cesta, tak pramen skutečné obnovy má člověk v jistém smyslu vždy při ruce. Je jím ono Husovo poctivé a třeba i bolestivé hledání pravdy v souladu s rozumem a svědomím, při vědomí odpovědnosti za celek společnosti, ve které žijeme.

Pro mě osobně to je dost, aby mi to vystačilo jako vodítko na celý život.


(upravené vystoupení na slavnostním shromáždění k uctění památky Jana Husa v Karolinu dne 2.7.2015)