Pomáháme tam, kde je to nejdůležitější
Proto se v Londýně mezinárodní společenství na vysoké diplomatické úrovni před pár dny zabývalo tím, jak mobilizovat politickou podporu pro zintenzivnění pomoci obyvatelstvu Sýrie. Stěžejní úkol je směřovat k ukončení konfliktu a chránit nevinné civilisty. Musíme jak stabilizovat poměry na území této země, tak se i postarat o uprchlíky z ní.
Naši pomoc však potřebují i okolní země, v nichž drtivá většina běženců končí – Egypt, Irák, Jordánsko, Libanon a Turecko. Tamní hostitelské komunity, zavalené spoustou svých vlastních starostí, jsou migrační vlnou těžce zkoušeny a zaslouží si víc než jen náš dík.
Jak se mi potvrdilo v minulých dnech při návštěvě Egypta, Česká republika má v regionu mimořádně dobrou pověst. Ukazuje se, že i malé země, jako je ta naše, mohou vyváženou a aktivní diplomacií mnohé dosáhnout. K cenným devizám patří i to, že jsme jedinou zemí EU s ambasádou v Damašku.
Londýnská konference měla dárcovský charakter. My jsme na ni přišli s příslibem sto sedmdesáti milionů korun určených na stabilizaci oblasti. Tyto peníze by měly být přednostně určeny na rozvojové projekty zlepšující životní podmínky v lokalitách zpustošených válkou a jejich blízkém okolí. Právě tak nejlépe pomůžeme lidem zasaženým válkou, kteří se pak nebudou muset vydávat na strastiplnou cestu za důstojnými životními podmínkami do Evropy.
Prostředky, které jsme nabídli, nejsou odpustek a ani si jimi nekupujeme klidný spánek. Jedná se o doklad našeho přesvědčení, že pro řešení migrační krize je nezbytné být aktivní v zemích, kde má svůj počátek.
Situaci nepodceňujeme. Naopak. Zatímco některé jiné státy průběžně svůj postoj k migrační krizi mění, my od počátku říkáme, že je klíčové hasit požár a uklidňovat situaci v jeho okolí. Těm zbídačeným lidem, kteří se přesto vydají na tisícekilometrovou cestu, musí být pomoženo. Zároveň je ale nutné odlišit ty skutečně potřebné od těch, co jen parazitují na neštěstí druhých.
Začal jsem potřebou předvídavé a předvídatelné politiky. Migrační krizi věštily už mnohé dávné dokumenty Organizace spojených národů. Namátkou již Komise OSN pro globální řízení v roce 1995 upozorňovala, že „rychle postupující globalizace všech společenských procesů přináší do našich domácností jak její kladné projevy, tak také všechna nebezpečí, která jsou s ní spojena, včetně násilí na obrazovkách i v ulicích, úpadku životního prostředí, uprchlíků a extremismu všeho druhu.“ A nejen to, komise dokonce ve svém obsáhlém dokumentu před jednadvaceti lety napsala, že „multilaterální řízení migrace by mohlo jednak pomoci zmírnit obavy v přijímacích zemích, jednak chránit jednotlivé přistěhovalce před svévolným a nelidským zacházením.“
Jak vidno, světové společenství zaspalo. Nejen v Talebově knize Černá labuť najdeme soupis černých scénářů pro lidstvo. Mnohé mají v zásuvkách i prestižní mezinárodní organizace. Česká republika proto hodlá nejen pomáhat, ale i připomínat, že žádné z globálních rizik nelze do budoucna bagatelizovat. Jde o to, nebýt příště opět překvapen.
Právo 10. února 2016