Rád bych připojil svou poznámku k debatě, která tu probíhá kolem hutí ArcelorMittal. Ono to může pro někoho vypadat, že se tady bavíme o nějakém ostravském regionálním problému a je otázka, proč se tomu mají věnovat všichni poslanci.

Dovolte mi, abych tady jenom trochu připomněl, že ArcelorMittal vyrábí ocel pro stavebnictví, svodidla a podobně, ale také významně vyrábí ocel pro české strojírenství a že osud tohoto podniku je vlastně docela úzce spojen právě také s osudem našeho strojírenství. Není to tedy tak úplně věc jenom jednoho kraje.

Je to otázka struktury našeho průmyslu. Já vím, sedm a půl tisíce lidí je hodně. Ale nejde jenom o to, že nemáme moc takovýchto velkých podniků, ale jde o to, že vidíte dnes v Británii, zemi, která ze své země postupně dostala tyto těžké provozy, protože si myslela, že se bude živit bankovnictvím, a dneska co finálního vyrábějí? Kde jsou výrobky, které ta země vyrábí? Toto outsourcování všech těchto výrob, které jsou přece ekologicky náročné, těžká práce, jednu dobu to vypadalo, že je to pro ty země výhodné. Ale dneska se ví také po krizi, kterou jsme zažili v letech 2008 až 2009, že mít široké portfolio výroby, ve kterém máte třeba i základnu strojírenství a podobně, má svůj smysl, protože krize prochází různými odvětvími a je dobré, když ten vějíř je široký.

Takže rád bych jenom apeloval na to, že co se stane s ocelárnami v Ostravě, není skutečně věc toho kraje. Pan hejtman tady řekl, že dneska už nežijeme jenom z oceli a uhlí, to je jedna pravda, ale druhá věc, že když jsme se naučili něco dělat v této zemi, a historie oceli na Ostravsku, to je 150 let, to není jenom socialistická historie, to je daleko starší historie. Tam se dělala nejlepší ocel v Rakousko-uherském mocnářství už v té době. Tak to je vlastně schopnost, která jenom tak nespadne z nebe. Na tom Ostravsku jsme se některé věci naučili dělat úplně nově, ale má obrovskou cenu, když tady je něco, co dokážeme dělat dnes a dokážeme to dělat způsobem, který má vlastně vliv na celou českou ekonomiku. Proto má smysl bavit se o osudu této ocelárny, protože když ona zmizí, tak to zásadně změní i schopnosti české ekonomiky přežívat třeba těžká období. A také to omezí naše schopnosti, které se týkají právě strojírenství. A já si myslím, že opouštět strojírenství v Česku by byla obrovská chyba. A když padne tato ocelárna na Ostravsku, tak to bude krok k velkému oslabení právě českého strojírenství.

Jak už jsem říkal, není to jenom ostravská věc. A také si myslím, že tady jde o osud vůbec průmyslu, strojírenství Evropy. A proto se přiznám, že mě trochu udivilo rozhodnutí Evropské komise. Myslím si, že my jako státy se vzdáváme části své suverenity právě proto, že předpokládáme, že nám Evropská komise pomůže ve chvíli, kdy my sami těžko ty věci ovlivníme. A já se přiznám, že jsem věřil komisařce Vestager, že právě v této chvíli pomůže nám tady v Česku. A bylo pro mě překvapením, že to rozhodla takto krátce před evropskými volbami, když to tak dlouho odkládala. A já za sebe musím říct, že nerozumím tomu, proč takto rozhodla. Nerozumím tomu, jaká hra se vlastně tady dneska v evropském ocelářství hraje. Na to tady dnes asi nepřijde odpověď, ale jenom upozorňuji, že je to věc, které mě také zajímá a na kterou neznám odpověď.

A proč jsem tedy takto nespokojen s jejím rozhodnutím? No protože když se podíváte na britské, indické servery, tak tam najdete celou řadu článků o současném vlastníku, panu Guptovi společnosti Liberty House, a ty články nejsou příliš pozitivní. Zrovna včera jsem na jednom indickém serveru našel, že dluží poměrně gigantické peníze, které nesplatil. O těchto jeho dluzích se píše všude. V Británii se mluví o jeho nestálosti a nejistém panství, které v současné době má.

To je důvod, proč o tom mluvíme, protože je možné dneska se dívat kriticky na vstup Mittala do ostravské ocelárny před lety, ale já upozorňuji, že v době, kdy Mittal kupoval a stal se vlastníkem, tak to byl tuším druhý největší ocelář na světě, a pak se stal prvním. Takže chápete, v té chvíli pocit, že ocelárna je zachráněna, k tomu byly důvody, protože to dostal někdo, kdo v té době šel nahoru a stal se vlastně největším světovým ocelářem. Opravdu zajistil fungování té ocelárny po řadu let. Dneska, když vidíme, jak odchází, tak nám to připomíná pana Bakalu, to je pravda. A v komisi OKD je velice zajímavé, tam člověk pochopí, jak fungují tyto metody finančního inženýrství, ve kterých se pracuje s vlastnictvím způsobem, kdy na konci je skutečně jenom ta skořápka. A člověk má také dojem, že tady máme něco podobného, jako jsme zažili v OKD po roce 2005 - 2006.

Ale druhá věc je, že si myslím, že je důležité, aby si stát tohle nenechal líbit, abychom to prostě nepřipustili. Před 15, 20 lety bylo těžké vědět, že existují takovéto modely. Ale dnes, když to víme, jde také o to, aby Česko byla země, která tomuhle nebude přihlížet. Vím o tom, že premiér se této kauze věnoval, že se opakovaně setkal s paní komisařkou Vestager. A dneškem to, předpokládám, nekončí. Ten příběh pokračuje. Byl bych rád, kdybychom ho chápali, jako něco, co se týká všech: Nejenom Ostravska a dokonce nejenom Česka. Nepřipustit to, aby někdo zacházel s tím, co se tady 150 let budovalo způsobem, že to jednou prostě vyrabuje a odejde. To je to, oč podle mě dneska na Ostravsku jde.

A byl bych rád, kdybychom i v tomhle našli spojence i v jiných krajích a kdybychom to cítili, že je to společný problém.

Vystoupení v Poslanecké sněmovně PČR 24. 4. 2019 k bodu Pozice vlády České republiky k jednání Liberty House Group a ArcelorMittal Ostrava a.s. po rozhodnutí Evropské komise