Gruzie spadne v lednu na nás. Česká vláda na dovolené.
Události v Gruzii pro nás nemohou být jen nějakou epizodou, kterou velmoci za nás nakonec nějak vyřeší. Nepropadám žádnému velikášství, co se týče role naší země.
Připomínám jen fakta: východní politika EU je a měla by být prioritou české zahraniční politiky. Gruzie do téhle politiky patří. Situace v kavkazském regionu a vztah k Rusku by se měl stát jednou z priorit českého předsednictví. I bez konfliktu v Gruzii je součástí naší předsednické agendy vedení jednání o uzavření strategické dohody mezi Evropskou unií a Ruskem.
Není to tedy žádná legrace, co nás čeká. Situace v Gruzii to činí ještě obtížnější a vážnější. Co na to naše dnešní vláda?
Představitelé naší vlády by měli dělat něco víc, než jen lyricky meditovat a pokoušet se o rozmanité historické paralely, a především by měli předvést, že jsou připraveni svou roli jako předsedající země Evropské unie opravdu sehrát.
ČR by měla maximálně podpořit zprostředkovatelské úsilí EU a francouzského prezidenta Sarkozyho o zastavení vojenských akcí, dodržování příměří, přijetí a naplňování mírového plánu na území Gruzie. Úplně jasně to mimochodem nezaznělo.
Chybí mi vystoupení premiéra České republiky, který by naši pozici zřetelně formuloval. A nejde jen o rétoriku vůči domácímu publiku. Proč jsme neměli svého zástupce v týmu prezidenta Sarkozyho v Moskvě a v Tbilisi (připomínám, že jsme součástí trojčlenného předsednictví Francie - ČR – Švédsko a dohodli jsme se na společném 18ti měsíčním programu a dnes už bychom měli být plně zapojeni do veškerého dění na špici Evropské unie)? Zajímalo by mě, co dělá naše nová velvyslankyně paní Vicenová. Nikde ji nevidím, nikde ji neslyším. Je to náš vrcholný představitel ve strukturách EU. Z toho, jak ji není vidět, by člověk řekl, že je někde na dovolené.
Karel Schwarzenberg sice správně říká, že potřebujeme jednotnou pozici EU. Ve vztahu k Rusku je to priorita a v této gruzínské kauze to platí mimořádně. Ale takovou pozici je třeba budovat a pracovat na ní. Česká diplomacie by se v téhle situaci měla točit jako na obrtlíku a bez zastavení. Ten cvrkot nějak nevidím.
To, co mi vadí, je pasivita naší zahraniční politiky. Když se něco stane, tak to vypadá, že si naši představitelé stále znovu ideologicky ověřují svou identitu. Každý problém jakoby znovu vyvolá otázku: na kterou stranu chceme patřit? Do Peruna! My přece už někam dávno patříme. Jsme už nějakou dobu součástí Západu a Evropské unie. Víme snad, kde máme své spojence. To ale neznamená, že musíme slepě souhlasit s každým projektem, který se na téhle straně zrodí. Jsme součástí Unie, která nám nabízí řadu nástrojů, které zvyšují naši váhu, ať se vydáme jednat s někým na západ či východ.