Kdosi napsal, že je něco děsivého na tom, jak moderní zbraně vzdalují toho, kdo zabíjí, od jeho oběti. V minulosti musel válečník svého protivníka vlastnoručně probodnout nebo zardousit. Tehdy člověk fyzicky zakoušel to, co znamená připravit druhého o život. Pak přišly pušky, kulomety a zabíjená oběť se začínala vzdalovat. Bombardování vzdaluje toho, kdo zabíjí, od oběti definitivně a bezpečně, protože následky svého činu již nevidí, oběti jakoby nebyly, vidí jen obláčky dýmu pod sebou. Osádka letadla, která svrhla bombu na Hirošimu, by nikdy nedokázala vlastníma rukama zabít takové množství lidí. Pohodlná anonymita. Kde jí nebylo, tam to vážně drhlo... Při masových likvidacích obyvatelstva, které prováděli nacisté za druhé světové války na Ukrajině, vznikal zvláštní problém: velitelé si stěžovali do Berlína, že se vojáci po masovém střílení do civilistů psychicky hroutí a likvidační jednotky přes všechen dril nejsou schopné plnit úkoly.

Anonymita je pěkná věc, například když člověk někoho anonymně obdarovává. Mohla to být nejlepší vlastnost moderní doby, kdyby to nebyla zároveň její vlastnost nejhorší. Nezvládáme moderní zbraně. Spíš ony vládnou nám. Když čtu diskuse na těchto blozích, tak mě napadá, že stejně nezvládáme ani internet a jeho anonymitu. I slova jsou zbraně. I ony poskytují možnost zaútočit na člověka. Když je tato zbraň použita anonymně, pak stejně jako u moderních zbraní následky jakoby nejsou vidět, není třeba jim čelit.

Čas utíká rychle. Dětství se najednou zdá být dál než počátek světa. Bylo to už asi strašně dávno, kdy se vyřizovali věci z očí do očí a před očima těch ostatních. A každý mohl vidět, co způsobuje, musel se s tím spojit a musel si za tím stát. Dnes můžete na internetu anonymně plivnout cokoli. Výsledkem jsou ale splašky, žádná veřejná diskuse. Teď nejde o to, že se může cítit poškozený ten, kdo je urážen. Všichni, kdo se účastníme, jsme poškozeni. Snižuje se úroveň veřejné debaty. Leckdo si pak rozmyslí se do takové diskuse zapojit.

Těžce se mýlí ten, kdo by tvrdil, že tohle je právo demokratické debaty. Nemá-li to všechny normální lidi brzy znechutit, měli bychom přijmout povinnost kultivovat debatu a dodržovat nějaká pravidla. Všiml jsem si, že například na Radiožurnálu jsou volající posluchači vyzýváni moderátorem, aby se nejdřív představili. Také na veřejných debatách jsou běžně vystupující z publika požádáni, aby nejdřív uvedli své jméno. To je minimum, které by mělo platit u každé veřejné debaty, včetně internetu. To, že se může zvrhnout v patologii každá anonymní diskuse, se názorně ukázalo po smrti Karla Svobody, kdy internetová vydání novin musela zrušit příspěvky čtenářů.

V totalitním režimu existovaly dobré důvody pro anonymní projevy - nápisy na zdech, letáky... Dnes je to ale jinak. Veřejná diskuse má smysl, pokud účastníci aspoň elementárně respektují druhého a vstupují do ní s tím, že se nebudou navzájem ponižovat a urážet. V takové diskusi nemůže existovat bezbřehá svoboda bez jakékoli odpovědnosti a závazku. Anonym na sebe nebere nic, může udělat nebo vyslovit cokoli, co si vzpomene. Proto do veřeiné diskuse nepatří.

Má-li mít demokratická diskuse smysl, musí to být diskuse konkrétních lidí, kteří mají jména a kteří si za tím, co říkají, také před ostatními stojí. Debata bez pravidel demokracii shazuje.