Vážený pane prezidente Havle,

rozumím Vám, když v rozhovoru pro MF Dnes říkáte, že Vám kritika není lhostejná: „Nespravedlivá kritika nebo kritika pomatená či nepořádná, což je častější případ, mi pochopitelně radost nedělá.“ Chápu také, že proto se ve zmíněném rozhovoru k řadě věcí odmítáte bez hlubších znalostí a přípravy vyjadřovat. A tak se zdráháte říci více slov k toskánské dovolené pana Mirka Topolánka, k čistotě pana Miroslava Kalouska, k přestupu Vašeho přítele pana Karla Schwarzenberga do TOP 09.

Nemůže ale pak být divu, že mne zamrzelo, když to za všechny schytala zrovna a pouze sociální demokracie. Ne že by to bylo zas tolik slov, ale v médiích už se pěkně ujala a nabobtnala. A Vy víte dobře, že jste rozhovor poskytl v čase jen zdánlivě prázdninovém. Ve skutečnosti jsme nedaleko před volebním kláním a prach je každou chvíli všude kolem zviřován. Nakonec proč ne, proč byste zrovna Vy nemohl říci, kde jsou Vaše preference. A debata s Vámi o programu sociální demokracii a třeba o její věrohodnosti před lidmi, ta by mohla být zajímavá pro Vás i pro nás. Ale tohle byl opravdu prázdninový rozhovor. Vytýkáte nám „slepou víru v politickou sílu krasavic“ a nošení „malých, u krku nedopnutých košil“. Co už jiného se dá pokládat za „nepořádnou“ kritiku?

Váš osobní životní příběh je podivuhodný. Nejvíc jsem si ale vždy vážil „politické práce“, kterou jste odvedl v období normalizace. Toho, že jste tehdy dokázal moderovat a prostředkovat mezi různými myšlenkovými proudy tak, že pod jedním prohlášením byli podepsáni liberálové, křesťané i bývalí komunisté.

Odsud, kde stojíme dnes, to vypadá, že jste dokázal spojovat nespojitelné. Pokud jste tohle tehdy zvládl, tak jste musel umět naslouchat. Tehdy určitě nebylo možné dovolit si takovou „nepořádnou“ kritiku, protože to by znamenalo partnery ztratit. Od dob proevropské „Pražské výzvy“ z roku 1985 ale uplynulo hodně vody. Dnes jste signatářem dopisu Baracku Obamovi, v němž se odchylujete od základní evropské perspektivy, zdůrazňujete rozdílnost názorů členů EU a rozvíjíte Topolánkovu politiku Česka jako dodatku Spojených států amerických. Navíc se po neslavném odchodu George Bushe jr. znovu dovoláváte jeho silové politiky a chcete budovat alianci proti Rusku. Stále mluvíte o „čecháčkovství“, které si nepřeje kouli v Brdech. Ale copak jsou „čecháčci“ všichni, kteří odmítají politiku síly ve světě a souhlasí s Barackem Obamou, že svět potřebuje změnu? Vy sám jste stál u zrodu Pařížské charty pro novou Evropu v listopadu 1990. Také její duch mě vedl k odmítnutí nedávné politiky George Bushe jr.

Jestli je něco „čecháčkovského“ a provinciálního v dnešní české politice, tak je to zakládání trucovité frakce v Evropském parlamentu občanskými demokraty, tak je to „zvací dopis“ Baracku Obamovi – ona stará tendence přimknout se k nejsilnějšímu dubisku nebo hledat pro náš národ mocného protektora.

Volby, které jsou před námi, znovu rozhodnou o dalším směřování země. Nepřál bych si, abyste se proměnil v ikonu zachraňující pošramocenou pověst politických sil, které nesou hlavní odpovědnost za provinciálnost a „zmafiánštění“ české politické krajiny. Bez ohledu na výsledek voleb bych si ale přál, abychom si po nich našli čas sednout k bilančnímu rozhovoru. Dvacet let od Listopadu je dobrá příležitost vrátit se k tomu, co jste právě Vy v minulosti tak dobře uměl – hledat to společné mezi různými politickými proudy. Kéž by se mi Vás aspoň k tomu podařilo získat.

S pozdravem

Lubomír Zaorálek