Česká televize připomněla 40. výročí roku 1969 filmem Anglické jahody. Naskytl se nám pohled na upachtěné neurotické Čechy, kteří se zoufale snaží zmastit pár letáků proti okupantům a potácejí se mezi pokušením stát se hrdiny a zároveň hrozným strachem z následků.

Mladý hrdina filmu, který chce utéct do Anglie, ale předvádí úplně jiný postoj. Trochu vypadá, jakoby spadl do filmu odněkud z dnešní doby a dívá se přezíravě na všechno, i na vlastní jančící rodiče. V jedné chvíli dokonce prohlásí, že mezi vystrašenými Čechy a dezorientovanými ruskými vojáky není žádný velký rozdíl. Všichni jsou pro něj jakoby stejně trapní, semleti koly dějin, všichni stejně bezmocní, neschopni jednat a se svojí bezmocí se vyrovnat.

Hlavní postava filmu ukazuje cestu k dnešnímu nihilismu. Po slavných zlomech našich moderních dějin nezůstává víc než pár dočasných vítězů, pár zničených životů a po čase velké vystřízlivění. Co dvacet let si vždy převlečou kabáty vítězové a poražení a při pohledu zpět jakoby byli klauni všichni - ti, kteří bojovali za lidskou tvář socialismu, i ti, co jim v tom bránili. Poučení, které z téhle zkušenosti vzešlo: Svoboda je něco, co si člověk může ubránit jen pro sebe samého.

Film byl pěknou ukázkou postoje, který se tu v devadesátých letech rozšířil: Dejte nám pokoj s „dějinnými výzvami“, se všemi dějinnými zápasy, jediná jistota je právě prožívaná přítomnost a svobodné individuum, které má konečně možnost se prosadit, uplatnit a uspět. Převážil názor, že nechceme nic než normální kapitalismus s volným trhem bez dalších přívlastků, ve kterém se nebudeme zatěžovat nějakými principy a hodnotami. Nepotřebujeme řeči o humanismu, toleranci, kvalitě života, protože to nakonec vždy jsou jen žvásty zakrývající něčí zájmy.

Názorným ztělesněním tohoto postoje je Mirek Topolánek, kterému se dělá nevolno ze všeho a všech, jež by ho chtěli omezovat. Předseda ODS odmítá doložit své příjmy a hlavu si ani moc nezatěžuje nějakým programem. K čertu se vším tím starým harampádím! Vyhlašuje válku všem regulacím a říká: Můj program je svoboda. Chcete po mně vědět, z čeho jsem platil dovolenou? To jsou estébácké špiclovské manýry! Pryč se zbytečnými regulacemi a zbytečnými omezeními, která jen brzdí rozlet podnikavého člověka!

Nakonec není málo těch, kterým se podobný postoj docela zamlouvá. Potkávám občas studenty, kteří dávají najevo: Jsem tu sám za sebe, zákonem mi je má jedinečnost a překážejí mi ti, kdo mě chtějí krotit a omezovat. To, že je tu podobná řada mladých, kteří nechtějí přijímat žádná omezení, kterým se zdá, že žádný stát nepotřebují, protože jsou zdraví a plní sebevědomí, na tom není asi nic mimořádného. Problém je, pokud ve společnosti jako celku nepřevládá zralejší přístup.

Proč se našemu pojetí svobody něčeho nedostává a co mu vlastně chybí?

Naši zkušenost svobody utvářelo více událostí moderních dějin. Nejen zápas o svobodu v roce 1968, který občas znevažujeme. Už sám vznik republiky a republikánské tradice byl plodem svérázné aliance pro humanitní demokracii a národní vzestup, jež byla po dvaceti letech smetena a nahrazena zcela protichůdnou politickou garniturou – „svatováclavskou“ pravicí, která masarykovsko-čapkovskou republikánskou tradici hrubě znectila. V roce 1945 se ve jménu lidové demokracie prosadila fronta sil pro národní pokrok, v níž hráli první housle komunisté, kteří v roce 1948 demontovali poslední zbytky demokratického zřízení a učinili nás součástí sovětského impéria. Stali jsme se pouhým satelitem, který teprve v šedesátých letech začal opatrně snít opojný sen o československé podobě socialismu – o socialismu „s lidskou tváří“. Někteří komunisté se opatrně pouštěli do rozhovoru s dalšími kouty společnosti, dokonce se začalo jednat i o obnově sociální demokracie. Vedl se originální dialog mezi marxisty a křesťany, začalo se znovu psát o masarykovském humanismu. Nová národní aliance stoupenců svobodnějšího řádu ale tvrdě narazila po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Jak už to u nás bývá, po velkém vzepjetí přišlo velké vystřízlivění.

Ani normalizační bezčasí však nemohlo trvat věčně. Bipolární svět se rozpadal a rok 1989 nám nabídl další příležitost. Nakonec nezůstalo jen u politické změny. Něco se událo i v myslích lidí. Husákův a Jakešův „reálný socialismus“ byl tak zprofanovaný a odpudivý, že vyvolal touhu změnit všechno, celou kulturu života. Proto politická pravice vítězí v určitém okamžiku na celé čáře. Ona představuje ten jiný svět, který má nahradit nepodařenou minulost. Je třeba co nejrychleji přejít na druhý břeh, skoncovat s celou tou impotencí, gerontokracií a prázdnými rituály. Dobro nalezneme snadno: je prostě na opačné straně toho, co jsme v „reálném socialismu“ poznali. Je to až příliš jednoduché. Stačí vyměnit póly - a můžeme si leccos ze starých dobrých zvyků „reálněsocialistického“ období ponechat. Svobodu vezmeme jako blyštivý dárek, žádnou námahu. A nebude třeba se ani tak moc měnit, pracovat na sobě, učit se odpovědnosti.

Nová česká pravice si osvojuje jednoduchý neoliberální program – průzračné vize svobody či kapitalismu bez přívlastků. Nová ideologie je nesená vidinou zbohatnutí a úspěchu, která je tak působivá, že vůči ní celá dostupná kultura nenachází žádnou významnější korigující ideu – a ani jí snad nehledá. Vypadalo to snadno, ale pohoda trvala jen krátce.

Po dvaceti letech už zdaleka nemáme tu jistotu, prošli jsme různými pochybami a octli se dokonce na prahu světové ekonomické krize, která zamávala i většími kabrňáky. Nicméně mentálně jsme stále součástí černobílého kulturně-politického paradigmatu, pro které se otevřel prostor počátkem devadesátých let.

Žádná významnější společenská skupina si nepřeje návrat „reálného socialismu“, a přesto je česká společnost rozštěpena. Jakoby neexistoval hodnotový základ, na kterém je shoda a který je obecně široce respektován. Tradice a modernost se mísí ve zvláštní, málo pochopitelné směsi. Jeden zahraniční deník měl před časem na titulní straně titulek „dubiózní Češi“. Naše nečitelnost vlastně jen ukazuje na nepřítomnost opravdu sdílených hodnot a zmatek v česko-moravsko-slezské duši. Zdejší kulturní a intelektuální prostředí působí rozervaně. Některá dnešní média bojují včerejší války a budují barikády dávného ideologického zápasu, ve kterém se střílí stále těžšími kalibry. Kdekdo konstatuje, že příkopy jsou nepřekonatelné.

Není divu, že nás neoliberální koncept svobody přivedl k rozkladu. Protože se těžko vládne s jedinci, kteří necítí závazky vůči těm, jimž mají vládnout, ani se necítí být vázáni nějakým vyšším zájmem, kvůli němuž by omezili své nároky a požadavky. Říká se, že jsme my, postkomunistické země, od kapitalismu rychle převzaly všechny jeho nectnosti, ale nikoli jeho pozitivní stránky. Neprošli jsme procesem postupného budování státu směřujícího k právnímu státu. Z „reálného socialismu“ místo právního státu známe jen vládu ideologie. Nikdy jsme se nenaučili mluvit o individualismu a svobodě jako o nedělitelně spojených s odpovědností. Máme představu svobody, která je urvaná z řetězu jakéhokoli závazku.

Naši neoliberální politici si poměrně nadšeně četli knihu Fareeda Zakarii „Budoucnost svobody“, ale zřejmě přeskakovali pasáže, v nichž tento úspěšný autor píše, že „pro nás na Západě znamená demokracie ´liberální demokracii´: tedy politický řád, k jehož podstatným rysům patří nejen svobodné a řádné volby, ale také vláda práva, oddělení jednotlivých mocí a ochrana základních svobod.“ Zakaria dokonce píše, že právě statut nezávislého soudce vystihuje „západní model vlády“ daleko víc než nějaké všelidové hlasování. Pro pochopení politického řádu, který se vyvinul jako zásadní vymoženost západní civilizace a kultury, je typické nikoli, jak je demokratický, ale daleko více, jak je nedemokratický, totiž jaká omezení klade na vítěznou volební většinu. Listina základních práv je přece seznam toho, co vláda nesmí, bez ohledu na názor většiny.

Současná česká pravice ale Listinu základních práv a svobod nemiluje. Kroutí se před ní od časů Klause, až po poslední vládu Mirka Topolánka. Nahlíží na ni jako na levicově socialistický výmysl. Ale ve skutečnosti jí vadí to, že ji omezuje v její libovůli. Stejně jí vadí i nezávislost justice. Před zraky všech opakovaně porušovala princip, že před zákonem si musí být všichni občané rovni. Stali jsme se svědky znásilňování justičního systému podle hesla „Když jde o stabilitu vlády, musí jít nezávislost justice stranou“.

Máme dnes politiky, kteří si svůj volební program troufají shrnout do slova „svoboda“ a kteří zřejmě vůbec nepřipustí, že skutečná svoboda se nerodí z chaosu, ale z určité míry řádu. Je podivné, že se dnes v této zemi nelze dohodnout na tom, že svoboda je opravdu v bezpečí jen tam, kde existují zároveň jistá omezení a jasná pravidla.

Obnova svobodné společnosti po listopadu 1989 neměla být chápána jako jednoduchý návrat k nějakému starému osvědčenému principu, ale jako daleko komplikovanější úkol – například hledání rovnováhy mezi svobodou a demokracií nebo hledání proporcí mezi svobodou jedince a solidaritou vůči potřebám ostatních. „Reálný socialismus“ nás nechal zapomenout, že podstatou naší politiky by mělo být vytváření bohatého a komplexního společenského řádu, nikoli však společnosti, jíž vládne jediná myšlenka. Tak se nám stalo, že jsme byli v mentalitě „reálného socialismu“ ponořeni i v době, kdy jsme si mysleli, že se od něj odrážíme jinam. Proto jsme také překvapeni, že jsme po dvaceti letech nedopluli nijak daleko.

Jak tedy dál? Potřebujeme základnu dostatečně univerzální, abychom jeden druhého z debaty nevylučovali. To neznamená dostatečně plochou, ale dostatečně hlubokou. Předobrazem této základny může být Charta 77, v době normalizace spojující různé myšlenkové proudy - křesťany, liberály, socialisty i bývalé komunisty – a proměňující se v hnutí za občanskou svobodu. Smyslem samozřejmě není zrušit ve veřejné debatě jakýkoliv konflikt a spor. To je nemožné a - jak napsal Kant - lidé nejsou a nikdy nebudou stádem ovcí, které se spokojí s tím, že se bude harmonicky vespolek pást. Čeho jsme svědky dnes v naší zemi není moderní sociální konflikt, ale spíš rozval, rozpad. Dnešní úpadek politického života by se měl stát podobným tmelem ideových proudů, jakým byl v sedmdesátých a osmdesátých letech společný komunistický nepřítel.

Nebezpečí zplošťování svobody hrozí přirozeně i sociální demokracii. Je zde ovšem podstatný rozdíl: do našeho programu bude vždy patřit, že odmítáme svobodu chápanou jako privilegium pro vyvolené, že usilujeme o svobodu nabízející co největší šanci pro co největší počet lidí, že pro nás svoboda vždy musí být vázána principy občanské solidarity, lidské sounáležitosti a rovnosti před zákonem. Nikdy proto nepřestaneme požadovat, aby ve společnosti nebyla žádná místa a žádní lidé, kterých se právo a zákon netýká. A budeme trvat na tom, aby byla zachovávána solidarita mezi generacemi, mezi zdravými a nemocnými, mezi námi, dnes žijícími, a těmi, co přijdou po nás.

Sepsat, v čem spočívá sociálně demokratický koncept svobody je ale jen začátek. Stejně důležité je hledat a najít pro něj partnery a spojence. Hledejme zkrátka stůl, u něhož by se setkání s tímto cílem mohlo konat. Čím úspěšnější v tomto směru česká politika bude, tím lépe bude moci tuto zemi dobře spravovat.