Předkladatele návrhu zákona o protikomunistickém odboji částečně chápu. Pokoušejí se udělat něco pro vyrovnání s minulostí a ocenit statečné jedince. Přesto nemohu podobu návrhu zákona, která dorazila ze Senátu do Sněmovny, podpořit.

Rozumím těm, kteří mají pocit nedostatečnosti v tom, co se tady odehrálo po listopadu 89, a kteří cítí, že tu zůstává strašné množství nespravedlnosti, něčeho, co nebylo dokončeno, vyřčeno a po zásluze potrestáno. Sledoval jsem kdysi kauzu Wonka a vadilo mi, že se v té věci nedokázalo říci poslední slovo, najít viníka jeho smrti. A zůstal ve mně pocit, že to bylo způsobeno tím, že prostě ti, kteří tehdy působili mezi státními zástupci a soudci, byli lidé, kteří byli příliš spojeni s minulostí, a nebyl zájem, aby se ta věc dotáhla do konce, vyřešila, našel se viník.

Nechci proto vést spor s lidmi, kteří mají pocit, že tohle je špatně - že jsme nedokázali potrestat ani činy, které vlastně byly vraždou. A rozumím také tomu, že ti, kteří zákon předložili, mají za sebou i osobní životy, zkušenosti svoje nebo svých rodičů a že ty zkušenosti mohou být alarmující. To vše respektuji.

Oběti teroru mezi léty 1948 a 1953 i pozdějších perzekucí si zaslouží veškerou úctu, soucit.

Kladu si ale otázku, do jaké míry tomu můžeme pomoci zákonem, a zvláště oním čerstvě předloženým zákonem. Jsem vděčen za to, že i v médiích vidím spoustu pořadů, které řadu věcí a událostí z té doby přibližují a snad budují i v mladší generaci pocit respektu vůči těm, kteří se dokázali postavit třeba jen tím, že se zastali druhého člověka a otevřeně nesouhlasili s tím, co se tu dělo.

Můj nesouhlas se zákonem není veden snahou relativizovat minulost. Také já jsem vyrůstal v rodině, která byla prostředím kritického vztahu k režimu. Můj otec byl katolík, čtyři roky strávil u „černých výložek“ a v 50. letech, když působil jako lékař na Nové huti, mu hrozil proces za rozvracení republiky, protože mluvil a psal o podmínkách, ve kterých lidé v hutích pracovali. Procesu ušel jenom proto, že dělníci v Nové huti na vysokých pecích hrozili stávkou, pokud se proces bude konat. Takže je jasné, že tohle poznamenalo celý jeho - bohužel nedlouhý - život. A já nemám žádný důvod o těch věcech nemluvit a nemám žádný důvod říkat, že se tyhle věci neděly.

Ale abych přešel k tomu, co je pro mne v onom zákonu problém. V § 4 „Formy protikomunistického odboje nebo odporu proti komunismu“ se na prvním místě říká, že formou protikomunistického odboje se rozumí ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj, sabotáže a tak dále. Jinými slovy: v tomto návrhu zákona je ozbrojený boj pokládán za základní, prioritní formu odporu a všechny další se odvozují hierarchicky od něho. To znamená, že nejvyzdvihovanější je násilí.

Obhájci zákona ve Sněmovně tvrdili, že musíme ctít hodnoty, které jsou nám vlastní, kulturu, která tady byla staletí před tím, než vznikl komunistický režim. Ani já nedělám nic jiného, než že se dovolávám těchto hodnot. Nemohu prostě přijmout, že ozbrojená forma odporu (a potom sabotáže) byla ta první, která má největší cenu, a pak hierarchicky od toho se odvozuje to, co má cenu nižší. Jako bych svému nežijícímu otci měl říci: No to ses moc nesnažil, protože ses nedopracoval toho skutečného správného postoje.

Možná jsem limitován svou osobní rodinnou historií, když mi prostě připadá, že neozbrojená forma odporu byla leckdy cennější. Dovedu si představit celou řadu hrdinů, o kterých ani nevíme, jejich jména ani neznáme, jejich utrpení nejsme schopni změřit. Třeba když byla zmařena jejich profesní realizace, a oni se přesto dokázali zastat druhého člověka, ačkoli věděli, že za to ponesou následky po celý zbytek života. Těchto nenápadných hrdinů si budu vážit často víc než těch, kteří se podle mne dopustili činů, které velké části české veřejnosti připadají problematické.

Nemůžeme přece popřít, že právě toto rozděluje českou společnost. To, že podle navrhovaného zákona bylo povolené vystřelit oko někomu, kdo s hasicím přístrojem přibíhal ke stohu, který zapálili odbojáři. Skutečně jde o otázku hodnot, které jsou ve veřejnosti nějak cítěné. Připadá mi, že v předkládané hierarchii autoři zákona tuto debatu, tento rozpor, toto štěpení společnosti kolem otázky násilí prostě mažou.

A už vůbec si nemyslím, že by hodnocení minulosti mělo připadnout Ústavu pro studium totalitních režimů, který má být dle zákona dokonce správním orgánem, který má rozhodovat o tom, kdo bude podle dané hierarchie stanoven jako ten hlavní, druhý, třetí, čtvrtý odbojář. Na to ten ústav nemá. Na to ale žádný ústav nemá! Ústavu pro studium totalitních režimů tato role nepatří. Natož aby odvolacím místem byl podle zákona ředitel ústavu. To mi připadá úplně revoluční. Jako kdybychom byli v revolučních dobách. Jedna osoba bude odvolacím místem, která bude rozhodovat o tom, jestli ten který odbojář ano, nebo ne. Dokonce se tam má lajnovat jakási hranice mezi odbojem a odporem.

Ano, měli bychom dětem pomoci pochopit, co tady v minulosti bylo. Nevěřím ale, že to jde cestou, kterou předpokládá návrh zákona. Děkuji za všechny dobré filmy, které se tady točí, jako je třeba „Kawasakiho růže“, které nám tu dobu přibližují - a přibližují nám ji nečernobíle. To je jediný způsob, jak podnítíme někoho k tomu, aby se snažil onu éru pochopit.

Možná je řada úmyslů, která vedla k předložení zákona o protikomunistickém odboji, poměrně šlechetných, možná že nespokojenost se stavem věcí je do značné míry oprávněná. Přesto souhlasem se zákonem bychom mohli nadělat víc škody než užitku. Minulost bychom neměli relativizovat, ani zjednodušovat. To je něco, co bychom mohli v budoucnosti odskákat.

(text vychází z vystoupení na plénu Poslanecké sněmovny 29.1.2010)