Jedná se o doslovný citát Mirka Topolánka: „Kdo chce čerpat z veřejných peněz, musí se svléct do naha.“ Dokonce i sněmovní debata nad společnostmi s „anonymními akciemi“ se dobrala určité shody na postoji, že kdo chce dělat obchod se státem, uzavírat s ním smlouvy, čerpat veřejné peníze, musí být naprosto transparentní.

Máme najednou nějak příliš mnoho kauz, ve kterých stát uzavřel dohodu (a vydal prostředky), s někým, koho dnes neznáme. Je toho tolik, že začínám mít podezření, že se v České republice vyvinula nová metoda, jak tunelovat prostředky státu. Po kupónové privatizaci je tu další způsob, jak stát podojit. Ale tento stát už na to nemá, aby povedené skryté partičky z něj trhaly další a další kusy masa.

Joseph Stiglitz ve své nové knize „Freefall“ píše, že podmínkou cesty z krize je transparentnost na finančních trzích, jasná identifikace vlastníků. Nikdo nesmí mít nezasloužené výhody. Nikdo nesmí mít privilegovaný přístup k finančním prostředkům. Kauzy jako Opencard nebo byty společností pana Bakaly mají společné právě to, že my vlastně pořádně nevíme, kdo je tady partner státu, s kým se má jednat, kdo je skutečný vlastník.

Zdeněk Bakala se dovolává svých práv, ale my nemáme ani právo se dovědět, komu prodal byty OKD. Před městským soudem v Praze před pár dny řekl, že dnes vůbec není většinovým vlastníkem společnosti, které byty patří. Přitom odmítá říct, kdo to je. To je nehorázné. S těmi byty je spojen osud více než sta tisíc lidí. Ve smlouvě se státem byly stanoveny podmínky pro nabyvatele bytů, které vlastník nedodržoval, ani nehodlá dodržovat - a my ani nemáme právo vědět, kdo ten dotyčný je? Pan Bakala porušil už první podmínku smlouvy, že vlastník se nesmí pět let změnit. Výsledek jeho operací je, že dnes netušíme, kde máme vlastníka hledat.

Pan Bakala se v roce 2004 dostal mimo jiné také k majetku 43 tisíc bytů za symbolickou cenu 40 tisíc korun za byt s tím, že stát dal ve smlouvě jasně najevo, že byty se nesmí stát běžným zbožím na trhu. Ve smlouvě je také stanovena podmínka, která má platit navždy: že v případě prodeje bytů mají nájemníci právo získat přednostně za zvýhodněnou cenu, jejímž základem má být cena, za kterou každý byt pořídil pan Bakala. Zdeněk Bakala tuto smlouvu v roce 2004 dobrovolně podepsal, zavázal se, že ji bude dodržovat a pak veřejně v médiích opakovaně slíbil, že do tří let připraví projekt, ve kterém bude stanoveno, jak a za kolik si bude možné byt koupit. Dnes tvrdí, že nikdy nic takového neslíbil. V červnu minulého roku společnost RPG Byty s.r.o. sdělila ministerstvu financí, že onu podmínku předkupního práva nájemníků v případě prodeje za zvýhodněnou cenu jednostranně vypovídá.

Je v civilizovaném státě možné trpět takové zacházení se smlouvou? Když se mi přestane nějaká část smlouvy hodit, tak ji prostě vypovím? Zeptáte se pana Bakaly, jak to, že tehdy onu smlouvu dobrovolně podepsal a závazek na sebe vzal, a on vám odpoví: Ale já tam už stejně nejsem většinový vlastník.

Takhle se vydělávají peníze! Dostat se k něčemu lacino, pak se vyzout ze závazků a inkasovat navíc miliardy. Byty pan Bakala v roce 2004 dostal podle znaleckého posudku za 1,75 miliardy. Po roce si je společnost sama ohodnotila na 7 miliard. Jestliže dnes byty panu Bakalovi nepatří, za kolik je asi prodal? A to ani nemáme právo se dovědět, komu je prodal. Tomu se říká transparentní obchody a zřejmě poctivé podnikání.

Naštěstí privatizační smlouva mluví o tom, že pokud Evropská komise prokáže, že novému vlastníkovi společnosti OKD a jejich bytového fondu byla poskytnuta nedovolená veřejná podpora, tak může stát bez dalšího od privatizační smlouvy z roku 2004 odstoupit. Nelze tedy než podpořit stížnost nájemníků Evropské komisi. Co také mohli jiného dělat, když vláda Mirka Topolánka a Miroslava Kalouska se ke všem jejich stížnostech chovala naprosto macešsky? Co trápilo je, ministerstvo financí vůbec netrápilo. Vláda projevila naprostou laxnost k tomu, že někomu stát poskytl slevu, která byla spojena s určitou povinností, ale ten dotyčný ji nedodržel. Jako by stát vůbec nezajímalo, že někdo neplní závazky plynoucí ze smlouvy se státem a že někdo čerpá nedovolený prospěch.

V březnu minulého roku pan Kalousek jako ministr financí hřímal, že on nebude utrácet peníze daňových poplatníků ve sporu s RPG Industries, protože mu společnost Alan & Overy radí, že nemá dělat nic. Prostě právníci nám nepotvrzují, že by opravdu docházelo k porušování podmínek smlouvy a že bychom žalobou něco docílili. Pak se ukázalo, že společnost Alan & Overy pracuje už léta také pro společnosti pana Bakaly. Tak se nám to vyjasnilo, proč nikdo nic nedělá.

V celé kauze jde o tři věci: ochranu práv nájemníků, ochranu zájmů státu (protože nájemníci mohou zítra žalovat stát o náhradu škody, a to může být v souhrnu ohromná suma) a zároveň o udržení rovných podmínek všech subjektů na trhu. To, že by se měly v této zemi respektovat uzavřené smlouvy, jejichž plnění je zákonnou povinností, by snad mělo platit bez rozdílu, jestli se někdo řadí v politickém spektru víc doleva nebo doprava.