Pan premiér vystoupil velmi razantně proti tezi, že nám Evropská unie změnou pravidel pro využití unijních peněz pomohla. Dává nám prý jen to, co je naše.

Technicky vzato to lež není. Unijní rozpočet se nesmí zadlužit a nemá "volné peníze". Proto se Komise rozhodla předložit návrh na to, aby se změnilo využití stávajících peněz, bez změny v tom, která země je dostane. Ale zároveň vždy u unijních peněz platí, že peníze zemi přidělené musí sloužit jen a výhradně účelu, na kterém se Unie dohodla. Což definici "naše peníze" asi moc neodpovídá. Mnohem přesnější je označit tyto miliardy jako unijní peníze, které se rozhodla (do určených oblastí) Unie (i za naší účasti) investovat.

Ale s argumenty pana premiéra přesto je něco většího v nepořádku. A proto cítím silnou potřebu k tomu něco říct:

1. Předeším, premiérovy "naše peníze" jsou fakticky peníze třeba Italů, Francouzů či Němců (a dalších čistých plátců), které nám v rámci dohody o rozpočtu EU přislíbila. Tedy prostředky zemí, které se, aspoň dle čísel, potýkají s ještě větším problémem s eidemií než my. Nevím, zda by nebylo fér, aby země, které díky změně pravidel peníze na boj s epidemií dostaly, a které nepatří mezi nejvíce zasažené, se nezamyslely, zda by aspoň část prostředků nepoužily na pomoc tam, kde se jí nedostává (když nebylo možno takového rozhodnutí na úrovni Unie dosáhnout).

2. Celá Unie je o solidaritě. Například, země, které z tohoto rozhodnutí skoro nic nemají (třeba u Rakouska jde o destítky milionů euro), mohly rozhodnutí zablokovat (nebo si klást podmínky pro jeho podporu – což je taktika, kterou pan premiér v Unii již použil). A nedošlo-li by k dohodě, nikdo by na epidemii neměl z unijního rozpočtu nic.

I proto se do kontextu solidarity a spolupráce výroky typu "co jste mi (ve zcela jiných podmínkách) slíbili, je teď moje, a tečka", prostě nehodí. Mohou snadno vést k tomu, že autoři takovýchto výroků příště nic nedostanou anebo se Unie jejich přičiněním rozpadne.

3. Navíc, změna pravidel a větší flexibilita jsou pro nás velkým přínosem. Nejen v tom, že namísto financování často absurdních projektů využijeme unijní miliardy na něco, co je prokazatelně důležité (a ty samé peníze ušetříme v rozpočtu). A sníží se i potřeba spolufinancování.

Naše notorické problémy s čerpáním unijních peněz by totiž skoro jistě vedly k tomu, že bychom možná až miliardy korun do unijního rozpočtu museli brzy vrátit. Další až desítky miliardy by nás stálo to, pokud by Komise přestala být "spolupracující" při opravách našich chyb a požadavcích na změnu určení unijních peněz.

Návrh Komise, který schválily členské země a evropští poslanci nám tedy nejen ušetří miliardy z našeho rozpočtu, ale také nás uchrání od toho, že bychom "nám přidělené" peníze vraceli nebo je nebyli s to využít (ač smysluplně, nebo ne).

Za připomenutí stojí (bohužel) i to, že naše právo na unijní miliardy, kterého se premiér dovolává, stojí na stejném principu, jako byla třeba naše povinnost pomoci zemím, jako je Itálie s uprchlíky, na základě platného rozhodnutí Unie o kvótách. Tedy jiného práva, stejným způsobem vzniklého, které pan premiér striktně odmítá.

Dovedeno do extrému by někoho mohlo napadnout, že nerespektování práva v jednom případě zakládá nemožnost dovolávat se ho jinde. Naštěstí, nezaznamenal jsem, že by někdo takto uvažoval. A je to dobře. Byl by to totiž konec právního státu, na kterém jak Unie, tak i naše společnost stojí. Naštěstí dnes vidím uvnitř EU spíše převažující snahu principy spolupráce a solidarity, i ve špatných časech, obnovovat.

Doufám, že uvedený výrok byl výsledkem stresu, ve kterém docela pochopitelně řada politiků dnes je. Věřím totiž, že i český premiér si dobře uvědomuje hodnotu, kterou jak v časech dobrých, tak i špatných pro nás, stejně jako pro další Evropany, spolupracující, solidární a hlavně nerozhádaná Evropa představuje. A bude proto spíše v budoucnu pronášet výroky, které takovotou Evropu budou posilovat a posílí, ne oslabí vztah občanů k tomuto pro nás životně důležitému projektu.