Čau lidi, tak si to představte, přečetl jsem si, co ten Brusel vlastně navrhuje, jak jsem o tom minule psal (tedy ne já, já to ani nečetl ani nepsal, ale víte, jak to je). A ono to je všechno jinak. Vlastně to je docela fajn. Miliardy budou, nebojte se, a bude jich dost. Jen to chce sem tam upravit, ale o to se postará, vždyť mne znáte...

Tak nějak by asi mohla vypadat "nedělní zpráva" pana premiéra těm, co ji čtou.

Po zveřejnění unijního návrhu na evropskou reakci na startující krizi nešetřil pan premiér kritikou. Velmi ostrou a z velké části postavenou na nepřesnostech nebo nepravdách. Těžko soudit, zda důvodem pro obrat o 180 stupňů, který avizuje text na jeho idnes.cz, byla urputná práce těch, co si návrh přečetli a postoj pana premiéra je vyděsil (včetně komisařky Jourové, která pobývala v Praze či poslankyň hnutí ANO v EP), rostoucí pocit, že se svou kritikou bude sám "jako kůl v plotě" či pochopení, že se může odříznout od stovek miliard, které pro nás návrh rozpočtu znamená. Je to jedno, neb posun (či lépe kotrmelec) je to více než vítaný.

Především, text to je kultivovaný a věcně, až na výjimky, přesný, i když se jeho autoři snažili aspoň místy linku na předchozí výroky pana premiéra udržet. A je to tím i dobrý podklad na souhlas či polemiku s uvedenými argumenty. Což je to, o co se pokusím.

V úvodu textu si pan premiér klade otázkou „co si za tento program, financovaný na dluh, kupujeme“. To je otázka zcela jasná a správná. Stejně jako odpověď na ni. Rozpočtová politika státu (ale i města, obce nebo Unie) by měla pomáhat, ku prospěchu lidí, ekonomiku stabilizovat. Tedy ve špatných dobách ji pomoci k růstu a v dobrých si na to vytvořit zdroje. To první je nezpochybnitelné a mnohokrát ověřené (stejně tak jako to, co se stane, když se to nestane). A protože to druhé dělá jen málokdo (dělalo to Německo, nedělala to vláda pana premiéra), je tato "proticyklická" reakce financovaná dluhem. V případě Unie dokonce dluhem, který by měl být záhy splácen (ale až v čase, kdy krizi překonáme). Důvod pro unijní reakci, která doplní politiky jednotlivých států, stojí (nad rámec principu solidarity – tedy pomoci zemím z Unie, které jsou silně zasažené) na tom, že ne všechny země jsou s to ekonomiky dost podpořit. Ale bez toho, aby se všechny země z krize dostaly, v ní uvázneme všichni spolu. A mimochodem, pan premiér se často tváří, že problém s krizí a reakcí na ni má "jen eurozóna" (a její problém se tím řeší), což samozřejmě není pravda (jak potvrzují vstřícné reakce mnoha zemí, které eurem neplatí).
Jsem rád, že tuto část pan premiér končí slovy „musíme společně pořádně zabrat... moc mi na tom záleží“ (škoda, že to ho nenapadlo třeba u migrační krize, kdy razil heslo trochu jiné).

První oblast, ke které se pan premiér v textu kriticky vyjadřuje, je výše fondu (750 miliard euro). Vychází z toho, že Unie by mohla jen "dorovnat", co kvůli krizi v běžném rozpočtu chybí (odhaduje to na 150 miliard). Nepřímo tím pokračuje v logice, že je třeba, aby Unie v reakci na krizi jen doplnila obvyklý rozpočet, ze kterého jako chudší země (ale již nad 90 % průměrného bohatství v EU) máme stále ještě velký prospěch. A to by bylo vše. V praxi by tedy třeba Itálie (jako velký čistý plátce do rozpočtu), těžce postižena krizí, poslala do Bruselu miliardy eur, z nichž část bychom dostali my. To samozřejmě není dnes pro většinu zemí přijatelné, a kvůli tomu vznikl kompromis – zachován bude "normální rozpočet" (k radosti chudších zemí) a k němu vznikne dočasný protikrizový balík, který pomůže těm, co utrpí krizí největší škody. Velikost první části je zhruba 1 100 miliard euro (na 7 let), druhé pak zmíněných 750 miliard. Mimochodem, to je kolem 3% unijního HDP, což v kontextu s očekávaným rozsahem krize je spíše málo. Navíc v textu pan premiér míchá úvěry a dotace, což jaksi do jednoho pytle nepatří.

V druhém bodu pan premiér otevírá legitimní diskusi o parametrech, které Komise navrhuje pro rozdělení peněz. Zde je třeba říct, že návrh kombinuje jak proměnné popisující dopad probíhající krize (pokles HDP, vývoj trhu práce), tak zpětně hledící proměnné (bohatství, minulá nezaměstnanost). Oba přístupy jsou korektní, první má problémy s rychlostí a kvalitou dat, ale má výhodu, že reaguje, ač se zpožděním, na reálné dopady na ekonomiku. Hrozí ale u něj, že třeba země chudší budou pomáhat zemi bohaté, která zažije propad HDP. Druhý pak má zdánlivě menší vazbu na probíhající krizi, ale jeho data jsou dostupná hned a zvolené proměnné (bohatství a nezaměstnanost) nejen dle analýzy Komise mají úzkou souvislost s tím, jak si jednotlivé země s krizí poradí. Nemyslím, že jsou silné argumenty pro změnu těchto indikátorů, ale dávalo by smysl (také z hlediska našich zájmů) požadovat, aby se třeba zvýšil podíl peněz, rozdělovaný dle dopadu krize a zmenšil ten, který vychází ze starších dat.

Premiérem požadovaná změna z HDP na HND asi šanci na úspěch nemá, neb HDP je lépe dostupný, robustní a častěji užívaný ukazatel, jakkoliv by HND pro nás mohl vést k více penězům (ale je z toho vidět méně racionalita a více oportunismus).

Třetí bod pana premiéra, tedy že „my chudí si nemůžeme dovolit pomáhat“, hodně kulhá. Především, opravdu chudé země dle návrhu zřejmě obdrží mnohem více, než kolik by teoreticky splácely (my jsme jediní, pro které, dle velmi orientačních neoficiálních propočtů, to neplatí). Ale hlavně z celého balíku unijního rozpočtu si zřejmě naše země odnese o několik stovek miliard korun více, než kolik do rozpočtu vloží. Volat po tom, že to je málo (zejména s ohledem na to, jak i díky těmto penězům z minulosti naše země, a také řada jednotlivců, notně zbohatla), bych si být panem premiérem rozmyslel.

Následuje výhrada, že zadlužení je na dlouhou dobu. Zde je velké plus, že pan premiér změnil svůj názor na to, zda je postup legální (uvádí jen, že není přesvědčený), ale úvaha, že bychom měli dluh splácet hned, jak krizi překonáme (která se nabízí), dle mého názoru dává smysl. Komise navrhuje splátky po roce 2028, neb nevěří, že na způsobu splácení by se premiéři nyní rychle shodli, a to by blokovalo celkovou dohodu.

Posledním bodem je zpochybnění poskytování půjček jako součást unijního plánu. Zde stojí za zmínku (což premiér bohužel neuvádí), že řada zemí, včetně nás, si půjčuje dráž, než za kolik může úvěr získat Unie (naše cena za dluh je dle statistiky ECB sedmá nejvyšší v EU). Pro tyto země by mohly být levné, zřejmě bezúročné půjčky přínosem. Ale hlavní důvod pro tuto část návrhu je to, že část zemí trvá na pomoci jen ve formě úvěrů, část jen ve formě dotací, a tak tedy vznikl tento kompromis.

Celkově musím ocenit několik věcí. Na rozdíl od předchozí komunikace jde o text korektní a smysluplný, řeknete, že to přece lze od premiéra požadovat. Ale realita je jiná, proto je to plus. Obrat od nepodložené emotivní kritiky k převaze racionality věcnosti je také dobrá věc, pomineme-li, že to první by premiéři činit neměli. A jako poslední plus je, že některé z bodů otevírají dobrá témata pro jednání o změnách plánu, takových, které dávají smysl a nám trochu pomohou.

Co je zaznamenáníhodné, je to, že i přesto, že pan premiér se zde pasuje do pozice odpovědného strážce domácí i unijní kasy, chybí zde zmínka o tom, že by Unie měla dohlédnout na to, že peníze budou využity odpovědně (což považuji za velmi důležité). Doufám, že to není tím, že pan premiér nechce, aby mu do toho, jak se stovkami miliard naloží, někdo mluvil.

I když si pan premiér, respektive autoři textu, neodpustili (asi kvůli konzistenci s minulými výroky pana premiéra) pár faulů (třeba to, že tímto budeme rušit za půjčky neodpovědným zemím – což je právně nepřesné a poněkud zavádějící), je to krok správným směrem. Bohužel až poté, co s velkým hlomozem vyrazil Andrej Babiš směrem opačným. Ale holt lépe pozdě, nežli nikdy.