Při debatě v televizi v neděli večer jsem dostal dotaz, který jsem tak úplně nečekal. Šlo o to, zda není "nefér", aby část peněz z rozpočtu Evropské unie nešla na pomoc "nám", tedy zemím s nižší životní úrovní, a namísto toho pomáhala zemím nejvíce postiženým pandemií se zvládnutím krize a snížením ekonomických škod.

Docela mne to zaskočilo. Argumentoval jsem třeba tím, že dokonce i před našim vstupem do Unie nám neváhali její členové pomoci se zvládnutím povodní. Ale neuspěl jsem. Prý jde o to, že některé země si za horší dopad epidemie mohou tím, že nepřijaly "tak drastická opatření jako my".

Uf. Jednak mám pocit, že skoro všechny země v Unii v poslední době dělají kroky dost podobné (v závislosti na vážnost situace), a ti, ke kterým dorazila epidemie jako první (Itálie), to samozřejmě měli horší. A je fér říct, že připraven dobře nebyl nikdo. Proč v některých zemích jsou dopady nižší, nechávám na zkoumání lidem k tomu povolaným – epidemiologům či jiným expertům. Ale logika "naše peníze si vzít nedáme, můžete si za problémy sami" mi zejména v této souvislosti vyrazila dech. I teď, desítky minut po ukončení rozhovoru, se z ní vzpamatovávám.

Podle této logiky "solidarity", která je jedním z hlavních pilířů projektu společné Evropy, by nám přece ostatní mohli říct: „To je váš problém, že jste měli vládu komunistů a hodně jste zchudli. Proč bychom vám pomáhali?“

Za poslední léta by zase mohl padnout argument: „Je to Vaše chyba, že jste miliardy od nás nepřetavili v raketový růst ekonomiky a dohnání životní úrovně. Můžete si za to sami, že jste pořád chudí, už vám nic nedáme, svá eura si necháme“.

A odpověď na naší ruku nataženou pro desítky miliard na opatření ke zlepšení klimatu by pak zněla: „To je přece váš problém, že na klima a životní prostředí kašlete. Své peníze na tyto kroky umíme utratit sami“.

Toto by nebyl hezký svět. Jisté je, že podporovat "špatnou správu státu" je morální riziko, které nic dobrého nepřinese (a proto v EU existují postupně stále více závazná pravidla či aspoň ostře sledovaná doporučení, jak se opravdu "špatné politice" vyhnout). Ale zejména v situaci krize, která nevychází z domácích politických chyb, či je důsledkem živelných katastrof, by vzájemná pomoc měla být věcí zcela jasnou…

Má to i racionální důvody, pokud by se ty morální nezdály dostatečné. Protože Evropa ekonomicky stojí na společném trhu (a volném pohybu či dalších politikách), nelze zde dosáhnout prosperity a stability bez toho, aby aspoň trochu prosperoval a byl stabilní každý kousek evropské skládačky. Takže, ač chceme či ne, na jedné lodi jsme a je na nás, jak moc bude vratká.

A proto doufám, že otázky, které ve vysílání padly, nenaznačují, že takto o tom uvažuje většina Čechů. A že tato linie není takzvaný "český národní zájem“ (jehož podobu již mnoho let, prakticky od vstupu do Unie, marně hledáme). Pokud by tomu tak bylo, chýlil by se život poválečného unijního projektu ke konci. A nebo, asi pravděpodobněji, naše účast na něm. Což by byla zřejmě největší katastrofa, která by naši zemi od konce války potkala.

P.S. Mimochodem, Italové by jistě zvládli krizi lépe, kdyby jim ostatní více pomohli (což se na počátku nestalo) anebo, kdyby více investovali do svého zdravotnictví. My jsem to udělali. Není bez zajímavosti, že částečně za peníze, které z části přišly… z Itálie – ta je totiž jedním z čistých plátců Unie (v roce 2018 přes 6,5 miliard euro). Eura z tamního rozpočtu, která tam mohla zlepšit situaci ve zdravotnictví, směřovaly i k nám. Ani na to bychom neměli zapomenout.