Dnes už nejde jen o rozhodnutí o zvýšení schodku na 500 miliard, jsme totiž v situaci, kdy vláda zjevně tápe v tom, jakými programy krizí zasaženou ekonomiku podpořit. Signálů o tom, že ti, co rozhodují o našich společných penězích, se chovají tak trochu jako na flámu (kdy to, co bude ráno, nehraje roli), je totiž mnohem více.

A hlavní není ani to, že stát nezahájil aspoň nějaké kroky, kterými by „své náklady“ snížil, i když by to nemělo být zase tak složité. Nejhorší je naprosté neuvědomění si situace, do které naše ekonomika, a hlavně rozpočet, směřuje. Nejlépe to dokládá výrok premiéra Babiše z dnešního rozhovoru v idnes: „Zvedání daní určitě nepřipadá v úvahu, daně chceme snižovat“.

Teoreticky by to možné bylo. Ale ne u nás, ne po letech, kdy vládl kabinet pana premiéra Babiše. Pro připomenutí, třeba v návrhu rozpočtu pro rok 2020 vzrostly jeho výdaje o více než 200 miliard (o více než 14%, při očekávaném růstu ekonomiky kolem 3% a podobně vysoké inflaci). Udržet při tomto „hospodaření“ státní kasu ve slušném stavu by vyžadovalo hodně štěstí (velmi vysoký ekonomický růst) a obratné, v celkovém rozsahu nemalé „ořezávání“ prakticky všech výdajů. A samozřejmě, minimální náklady na státní půjčky.

Realita hlubokého poklesu, ze kterého se ekonomika bude vracet na předkrizovou velikost (v optimistickém případě) nejméně 2 roky, tuto možnost nedává. Neb díra v rozpočtu bude prostě příliš velká.

A aby to nestačilo, vláda se ji snaží prohloubit nejen tím, že není sto zrušit aspoň ty nejvíce nesmyslné výdaje (třeba slevy na jízdné, absurdní chaos u daně z piva), ale situaci zhoršuje i hlubšími záseky.

Například, zavedení paušální daně pro OSVČ, které ve skutečnosti pomůže jen úzkému spektru poplatníků a nikoli těm, co by si pomoc zasloužili (ti s nižšími příjmy a rodinami), bude stát státní kasu nemalé peníze. A navíc to demonstruje rezignaci vlády (té, která slibovala lepší výběr daní) na výběr daní od části lidí, již dnes zvýhodněných, kteří mají značné a v porovnání i velmi málo zdaněné příjmy (více o tom najdete v komentáři Aktuálně Davida Klimeše: A vítězem se stává …).

Stejně tak problematické je zrušení daně z převodu nemovitostí (při zachování odpočtů na hypotéky), kterou nyní oslavují poslanci i veřejnost. Lze souhlasit s tím, že tato daň nebyla dobře nastavena (její výška a výjimka pro novostavby), ale právě majetkové daně (placené těmi, co na koupi majetku mají prostředky) jsou z pohledu snad všech ekonomů tou oblastí, kde by stát měl hledat chybějící příjmy. A jejich zvýšením financovat snížení daní tam, kde to ekonomice jasně prospěje (zdanění práce zaměstnanců).

Pokud si správci našich společných peněz (vláda i poslanci) neuvědomují, že zejména dnes si nemůžeme dovolit snižovat daně bez toho, abychom jasně věděli, jak takto způsobený nárůst deficitu vykompenzujeme (neb snížit některé daně dává smysl, ale nelze to dnes dělat proti růstu dluhu), bude kocovina po dnešním flámu ještě horší.

V jejím průběhu se nám vrátí a situaci zhorší, další velká fiskální chyba – tedy rezignace na přípravu našeho rozpočtu (a co je důležitější, celé společnosti) na změnu demografie. Tento faktor bude bohužel systematicky rozpočet do deficitu tlačit, nikoliv jen přes důchodový „účet“, ale i přes potřebné výdaje na sociální oblast a zdravotnictví. Nebylo by zas tak velkým překvapením, kdyby nás touto cestou „doprovodil“ růst nákladů na státní půjčky, který by byl při vyšší úrovni dluhu citelným a dalším nákladem pro státní kasu.

Výrok pana premiéra ze zmíněného rozhovoru, že „tento a ještě příští rok budou jiné, ale pak se vrátíme k tomu, že dluh budeme znovu snižovat, pokud po volbách do Sněmovny budeme ve vládě“ jasně říká, že příští rok máme od této vlády čekat pokračování mejdanu, ze kterého už stále více lidí bude mít kocovinu. Tato jasná volební strategie je korunována výzvou, ať občané neváhají zvolit „kozla zahradníkem“, tedy uvěřit tomu, že ten, kdo tak velký rozsah problému způsobil, ho také dobře vyřeší.

Nebylo by fér bagatelizovat situaci, do které se ekonomiky dostaly. Je to nečekaný a velmi silný šok. A možná lze i tak trochu chápat, že většina vlád na něj byla zcela nepřipravena. Ale je zcela neodpovědné dnes neuvažovat nejen o tom, zda peníze, které stát vydává (jak běžné výdaje tak i ty „protikrizové“) jsou opravdu dobře vynaloženy, což je naše dnešní realita. A je nezbytné připravovat plán, jak dostat vzrostlý dluh a hrozivý deficit pod kontrolu.

Bohužel, naše vláda zatím během krize uspěla snad jen v první, zdravotní části. V té ekonomické, v porovnání s okolními zeměmi, skutečné úspěchy neslavíme ( ale o to více jsou představitelé státu aktivní v médiích). A to je špatná zpráva, protože ekonomická část post krizového managementu dnes vstupuje do složitější fáze, ve které by stát na místo „držení firem nad vodou“, měl přijít s podporou investic, které mají pro budoucnost země jasnou přidanou hodnotu. Což je oblast, ve které zjevně selhává nejen tato česká vláda, ale i většina těch, před ní. Akorát dnes bude toto selhání více bolet.

Lze tedy mít právem obavy, že nás opravdu čeká volební kampaní natažený „rozpočtový mejdan“, po kterém bude bolestivá kocovina a obtížný úklid. Navíc, avizované „dva jiné roky“ naznačují, že zatne sekeru velmi hluboko. Asi tak hluboko, že zbydou jen dvě východiska: buďto nemilosrdně zdanit ty, kteří před daní „neutečou“ (střední vrstvy, které tím poklesnou směrem k chudší části populace), a nebo provést kvalitní, promyšlenou daňovou (a také penzijní a zdravotní reformu). Bohužel, ta lepší z obou možností, tedy ta reformní, je něčím, co se u nás již desítky let nedaří. A na této zahradě pobíhá kozlů zahradníků opravdu hodně.