Kalkul premiéra s pár tisícovkami volebního bonusu pro důchodce nemůže nevyjít. Již na počátku se mu podařilo nápad „ukrást“ koaličním socialistům. Pokud projde Parlamentem, bude on jeho strůjcem, pokud se zadrhne, tak mu tento skvělý, navýsost lidský úmysl, ostatní zlovolně překazili. A třeba nakonec najde kompromis, který, v obavě před nedostatkem „lidskosti“, podpoří v Parlamentu „skoro každý“. Ale premiér bude ten, co to vymyslel (ač odpovědnost za to neponese).

Mimo to - nenechme se mást rozhořčenými reakcemi několika důchodců – plán bude fungovat. Premiér dobře ví, že pokud by podpořil ty, kteří vskutku zažívají během pandemie ekonomický (a tím i jiný) stres (což jak ukazuje výsledek nedávné studie důchodci samozřejmě nebyli), lidi opravdu chudé, samoživitelé, rodiny s více dětmi, nezíská ani veřejný obdiv (neb mnoho lidí u nás si myslí, že prakticky všichni, včetně nejchudších či samoživitelů, si za své problémy mohou sami), ani vděk příjemců (neb to není snadno manipulovatelná skupina lidí). U důchodců toto zafunguje mnohem, mnohem lépe. Zejména u těch „politicky apatických“ jsou peníze na poště prakticky jistota hlasu (a potěší to i ty z jejich „dětí“, které peníze od svých rodičů, jako vždy, okamžitě „zkásnou“).

Proč tedy k takovémuto, okatému, cynickému a ekonomicky neodpovědnému kroku, který ale „funguje“, nepřistupují premiéři či presidenti napříč světem (tedy ti, co si na to mohou obstarat peníze)?

Brzdí je, a je to dobře, dle mého soudu hlavně tři mechanismy:

1. Parlament
Ne ve všech zemí běží „stát“ jako dobře naolejovaný stroj, jako třeba v Polsku pana Katzynského nebo Maďarsku Viktora Orbána (kde je po rozhodnutí vládce schválení zákona formalita). Obvyklejší je, že vláda musí s parlamentem „vyjednávat“, a obvykle čelí ne úplně stabilní koalici. A také tenzi uvnitř stran, která projednání ovlivňuje. Takto prvoplánový a snadno napadnutelný plán, by se proto leckde stal něčím, pod co by se mnozí poslanci, v myšlenkách na budoucí kariéru, nechtěli podepsat (také třeba v obavě, že se z excesů stane pravidlo).

2. Pravidla

Vládnutí vlád v demokratických zemích je spoutáno mnoha pravidly. Role parlamentu je jen jedním z nich. Existuje ale i mnoho pravidel, kterými křídla vlád přistřihla rozhodnutí vlád a poslanců minulých. Jedním z nejužitečnějších pravidel jsou pravidla „finanční“ ohledně hospodaření státu. Ta by měla umožnit vládě (a poslancům) „tlačit své priority“ (tedy určit strukturu rozpočtu), ale nikoliv za cenu „prodeje budoucnosti“, třeba formou velkého růstu dluhu či jiných dlouhodobých škod.

Odpovědnost a důvěra

Ideálně by to měla být otázka zcela přirozená či otázka svědomí. Prostě nedělat z osobně pragmatických pohnutek věci špatné. Pokud toto selhává (u politiků se to asi stává), měla by pak atmosféra ve společnosti rychle a viditelně „neodpovědná“ rozhodnutí sankcionovat. Neboť "odpovědní" by pak přišli o důvěru lidí, což je v politice důležitý statek.

Ani jeden z těchto mechanismů u nás dnes nefunguje. Hnutí ANO v parlamentu funguje jako „hlasovací automat“, který potřebnou většinu pro rozhodnutí svého šéfa skládá z několika variant. „Tenze“ uvnitř se řeší tím, že ti, kteří jsou nespokojeni, odejdou, a nahradí je lidé povolnější. Kvalitní fiskální pravidla tedy naše země nemá. Nebyla po chuti nejen ministrům financí z Hnutí ANO, a to, co u nás nakonec (pod tlakem EU) vzniklo, nikdy roli kvalitního fiskálního pravidla neplnilo. Velmi potřebná pravidla pro penze (neb ty tvoří největší jednotlivou položku rozpočtu a jsou tedy zásadní pro udržitelnost financí státu) se neustále mění a zejména tato vláda ukázala, že jsou pro ni jen cár papíru. Poslední z brzd selhává nejen díky „osobnosti“ dnešních vládních představitelů, ale také díky nedobré a navíc zhoršující se situaci domácích médií, která nejsou sto sjednat dostatečnou obavu z toho, že po politickém „zločinu“ bude následovat volební „trest“.

V tomto případě je navíc s podivem, že ačkoliv je u nás kladen důraz (někdy nadměrný) na „ekonomickou stránku“ vládnutí (a někdy to vypadá, že vše musí „penězům“ ustoupit), nesetkávají se rozhodnutí, jako je toto, s dostatečně silnou kritikou, která by mohla „odradit“ vlády a poslance od těch nejhorších rozhodnutí.

Nejde jen o toto rozhodnutí, to totiž vychází ze dvou předchozích, která vládě „prošla“. Především se vládě podařilo „nastartovat“ očekávání, že i v příštím roce kvůli krizi musí stát vyjít s velkým rozpočtovým schodkem, a to i přes to, že dle dnešního pohledu na svět kolem se zdá, že ekonomika bude docela slušně fungovat (pokud ne, schodek je samozřejmě na místě). A tak se o schodku pro rok 2021 v řádu více stovek miliard hovoří jako o hotové věci (a v rámci promyšleného PR se třeba ukáže, že díky úsilí a kompetenci vlády to bude jen 199 miliard).

Na více etap se vládě podařilo také nafouknout plánovaný letošní schodek rozpočtu na neskutečných 500 miliard, bez ohledu na podmíněnost této sumy vývojem ekonomiky (přesný odhad je sice nesnadný, ale do jisté míry to samozřejmě šlo), ale hlavně bez znalosti toho, na co toto navýšení dluhu našich občanů půjde a jak ekonomice pomůže.

Právě tato rozhodnutí zřejmě mají přímou linku na cynicko-populistický návrh, který je na stole. Letošní schodek se rýsuje jako podstatně nižší, takže, navíc se zadlužit, s krizí jen těžko úzce propojitelnými, zhruba 18 miliardami, je nesmírně snadné. Konec konců, Parlament pro nárůst dluhu ruku zvedl, tak proč by ne. A podobný prostor bude stejnou logikou vytvořen v rozpočtu i za rok, pokud by bylo třeba před volbami opět pár voličů „přesvědčit“.


PS: Když jsem nedávno poslouchal diskusi o předvolební politické situaci v USA, došlo mi, že dnešní president čelí vlastně dvěma skupinám „odpůrců“. První z nich je ta, pro kterou je nepřijatelný dnešní president osobně. A to hodně. Prakticky vším co dělá, a skoro bez ohledu na to, co to je. Ale tato skupina (kterou má proti sobě více či méně každý politik, jen tento ji skoro cílene pěstuje), by k jeho porážce nestačila. Existuje totiž ještě druhá skupina, která se děsí rozkladu způsobu vládnutí v této nejmocnější zemi světa. Způsobu, který je nepredikovatelný, často nekompetentní, nebrání se podpoře argumentů průhledných lží a který záměrně a silně potlačuje fungování všemožných brzd a pojistek, které mají právě tomu, co se dnes v USA děje, bránit. Někdy se mi bohužel zdá, že to dnes není problém jen americký. A jeho jasné stopy jsou, jak se snažím tímto textem ukázat, patrné i u nás.