V minulých textech jsem vysvětlil, že další vláda po týmu Andreje Babiše s nejvyšší pravděpodobností zdědí „nepěkný dárek“ - strukturální deficit ve výší (odhadem) 150 miliard korun, který bude výchozím bodem pro sestavování všech dalších rozpočtů do doby, než bude struktura rozpočtů změněna (předpokládám a doufám že k lepšímu).

Oprava takovýchto „závad“ v rozpočtu se dle obvyklé rady ekonomů má odehrát ze 2/3 na straně výdajů a z 1/3 na straně příjmů. Vzhledem k tomu, že tito ekonomové obvykle nejsou ministry financí (nebo cestou do úřadu na své předchozí rady zapomenou), výsledek bývá v praxi opačný.

V našich podmínkách to znamená, že další vlády budou muset najít 100 miliard nových příjmů a o 50 miliard snížit výdaje (vše v dnešní cenové úrovni).

Co tato abstraktní data znamenají konkrétního?

Začněme na straně příjmů (s daty roku 2019) a podívejme se, o kolik by se jednotlivé položky musely zvýšit, aby (jednotlivě) 100 miliard zvýšení příjmů zajistily.



Nejmenší „revoluci“ samozřejmě způsobí hledání peněz v největších položkách, neb tam je pak zvýšení „daně“ v procentech nejmenší. Takže, na výběr je zvýšení již dnes velmi vysokých odvodů o necelou pětinu, či navýšit výběr DPH o zhruba čtvrtinu (což je přibližně zvýšení všech sazeb o 2 až 3 procentní body a podobné zdražení).

Pokud se posuneme k menším položkám, změna je větší: k získání stovky miliard vede zvýšení zdanění lidí o polovinu (fakticky zaměstnanců) nebo skoro dvojnásobně velký výnos firemních daní (dnešní sazba je 19 %, při razantnějším zvýšení by zřejmě mnoho firem od nás odešlo nebo zisky převedly jinam). Spotřební daně (paliva, alkohol, cigarety) by musely pro dosažení tohoto cíle vynést o dvě třetiny více (cena nafty by vzrostla o 6 Kč, benzínu o 8 Kč) a pokud bychom problém řešili daní z nemovitostí, musela by se zvýší devítinásobně (na graf se nevejde).

Pokud vás to děsí, úplně tomu rozumím. Ale ani pohled na cesty ke snížení výdajů není radostný. Pokud budeme chtít potřebných 50 miliard najít snížením jedné z výdajových položek rozpočtu, vypadá situace následovně:



Pokud začneme s nejmenšími procentními změnami, „nabídne se“ snížení penzí o desetinu, pokles vyplacených platů (snížení mezd či redukce počtu) o necelou třetinu či škrtnutí „provozních“ prostředky městům obcí a krajům o čtvrtinu. O víc, než třetinu by musely jít dolů kapitálové výdaje, nedůchodové sociální dávky by musely klesnout o necelých 60 %. Ani úplné zastavení investičních transferů městům či obcím či dopravnímu fondu (SFDI) by nestačilo pro umazání potřebných 50 miliard výdajů.

Což není obrázek o nic lepší než u zvýšení příjmů.

Samozřejmě, v praxi bude vláda, která bude chtít problém řešit (a jednou na to dojde), kombinovat všechny dostupné cesty (ale čím méně udělá na jedné z položek či jedné straně, tím více zbude na ty ostatní). Pokud bude chtít některé výdaje navýšit či daně snížit, bude to muset udělat o to více (pokud nebude chtít problém zhoršit).

Lze namítnout, že z problému nás dostane „ekonomický růst“. Říct to lze, ale není to pravda. Nejen proto, že nezvládnutí druhé vlny vládou naši ekonomiku výrazně poškodí, což situaci ještě zhorší, a to poškození si sebou poneseme dál.

Navíc, řada výdajů státu v proporci k velikosti ekonomiky logicky s růstem rostou či se přinejmenším indexují dle inflace (a pokud ne, tak za několik let dojde ke skokovému navýšení). Samozřejmě, velmi odpovědná vláda by se mohla pokusit dát ročně kupříkladu 1 % ekonomického růstu na opravu rozpočtu (dosud byl postup vlád spíše opačný, neb rozdaly i peníze, které růst nepřinesl). Do rozpočtu by to přivedlo odhadem 15-25 miliard, ale zapomenou nesmíme na velké, „zanedbané“ výdaje, které bude muset v dalších letech stát vynaložit a se kterými nepočítáme.

Jde především o navýšení výdajů na obranu, které zcela oprávněně po svých členech vyžaduje NATO, a které zdůvodňuje i riziko všech možných krizí v budoucnu. Připravit se budeme muset na postupný, leč citelný pokles peněz z EU, které dnes hradí každý rok desítky miliard našich investičních výdajů. A peníze bude stát i řešení našich dlouhodobých problémů: zatím absentující přípravu sociálního a zdravotního systému na stárnutí populace, či nezbytná modernizace naší ekonomiky pro zajištění našeho podílu na ochraně planety.

Cena za rozpočtovou neodpovědnost kterékoliv z vlád je velká. Naplatí ji nikdo jiný než lidé. Dnešní vláda, po letech opatrného hospodaření, v tu nejhorší chvíli začala vytvářet opravdu velké dluhy do budoucna. Jejich odbourání bude složité a bolestivé. Zásadní je, aby měsíce, co bude tato vláda „dožívat“, nevyužila k ještě většímu zhoršení stavu (například zcela nedomyšleným poklesem daní z mezd). I tak bude práce pro budoucí strážce státní kasy nesmírně složitá. Tedy pokud nebudou zkoušet v nekompetentní a neodpovědné práci dnešního kabinetu ještě chvíli pokračovat.