Mám docela v oblibě rituály a tradice. Tedy – ty osobní a soukromé víc, než masovky. Patří k nim taky jedna novoroční. „Černá mše za odvahu.“

Pokud to jen trochu jde, trávívám čas od Vánoc do novoročních svátků na horách. Prvního ledna po ránu (sjezdovky zejí prázdnotou, znáte to?) vyrazím na tu nejčernější z černých, které areál nabízí. Říká se – jak na Nový rok, tak po celý rok: tak aby mě i v celém tom novém roce neopustila odvaha pustit se z tepla a veselí do trochy zimy, rizika a adrenalinu. (Kumpáni baroví povaleči ovšem škodolibě poznamenávají, že se nemám co divit, když to pak se mnou jde celý rok s kopce. To už je ta relativita pohledu na věc…)

Letos to bylo nějaké náročnější, než obvykle. Že bych podlehnul touze zapít ten loňský drsný rok trochu víc? Že by se přece jen hlásily roky? Nebo že by mnou zahlodaly pochybnosti, jestli ta tolik vzývaná odvaha je fakt tak úžasná ingredience?

Léta jsem přesvědčený, že odvaha je nejen pro osobní život, ale i pro podnikání fenomén opravdu podstatný. Mnohokrát se mi to vyplatilo. (Párkrát taky šeredně vymstilo. Dneska už s oblibou vzpomínám třeba na první pokus o diverzifikaci podnikatelského rizika, aneb na příběh „Krach kuřecí farmy v obci jménem Kuří“.) Sečteno podtrženo ale – odvaha pustit se do nových věcí, na nové trhy, do nových oborů, s novými lidmi přinesla ve finále vždycky kladný výsledek. I životní moudrost konec konců praví: zkušenost, ať je jak chce drahá, není dost drahá… Proto mám ve zvyku dávat výzvě přednost před jistotou.

Na mé novoroční cestě vlekem ke sjezdovce s příznačným názvem hara-kiri se mi letos vybavila trochu leptavá zkušenost. Vzpomněl jsem si na debatu s panem Andreasem Schweizerem, jinak to váženým předsedou „Švýcarského spolku firem pro životní prostředí“. Mluvili jsme o zaryté nechuti švýcarských podnikatelů – členů spolku – pustit se do byznysu jinde, než v jejich dochvilné, spolehlivé, sterilně čisté – leč, přece jen – trochu malé domovině.

Na můj úhel pohledu „Proč, proboha ne, když je to možné?! Chce to jen kousek odvahy!“ reagoval pan Schweizer neprůstřelnou logikou: „Proč, mein Gott, ano, když to není nutné? Stačí nám, co máme doma…“. Přiznám se, že zasil najedovatělé semeno pochybnosti. Není opravdu lepší kultivovat a čančat to, čemu se vede a co uspívá, než se pseudoodvážně hnát za dalšími (pochybnými, selbstvertändlich) ambicemi? Není lepší mít dobře vedený hotýlek Na Vyhlídce v Kořenově, než se pachtit v Hiltonových stopách? Není ta odvaha zbytečná pitomost?

Není ta odvaha zbytečná pitomost?! Nebylo by mi líp u snídaně s malým vyprošťovákem? Ptal jsem se sám sebe po cestě k horní hraně hara-kiri…

Pod sjezdovkou jsem si pak odpověděl: NENÍ.