Čechů ve srbském Središti ubývá, církevní farář je proto navštěvuje jen několikrát do měsíce. Jeho roli však zastává manželka pana Hájka, Běta (83). Vede mše, hraje na klávesy, předčítá a zpívá. Na fotografii je zachycena čerstvě po zlomenině ruky. Závěr této nedělní mše poznamenala její fyzická slabost, kdy při emotivním kázání v dusném vedru omdlela. Když jsem se s ní po pár dnech loučil, ležela sice stále v posteli, ale srdečně se smála.









O posledních češích v Srbsku píší další účastníci projektu KRAJANÉ: Po stopách Čechů ve východní Evropě Alžběta Novotná a Zuzana Herrmannová:
Češi začali osidlovat horské kraje srbského Banátu během 20. let 19. století. Většina jich byla zlákána výhodami hraničářské služby, které Vídeň za tuto službu nabízela: přistěhovalci nemuseli robotovat výměnou za svou „vojenskou pohotovost“. Na určených místech jim byly postaveny domky a dostávali vybavení pro začátek hospodaření. Kvůli velkému počtu zájemců však nebyly sliby kvalitních obydlí často dodrženy, proto se někteří vraceli do původní vlasti. V roce 1830 žilo v osadách 3880 Čechů a Němců z Českého království.


Bela Crkva je situovaná v severovýchodní části autonomní oblasti Vojvodina. V českém jazyce znamená tento název bílý kostel. Město bylo založené roku 1717 Němci, a tak původní název města zní Weisskirchen. Samotné město má přes 10 tisíc obyvatel, ale i s okresem, který tvoří 13 vesnic, má okolo 20 tisíc obyvatel. Čeští krajané zde dnes tvoří zhruba 4% místní populace.

Nevalná životní situace v hornaté oblasti vyústila v požadavky na stěhování do nižších poloh. Do vesnic v okolí centra městečka Bela Crkva (dnešní Srbsko) však nakonec zamířily pouze jednotlivé rodiny – nejvíce do Kruščice, která se stala oblíbenou také díky tomu, že kromě rolnické práce se zde naskýtala možnost výdělku při dopravě uhlí koňskými povozy. V roce 1869 zůstalo z celkových 1807 obyvatel Kruščice již jen 200 Čechů. V nejhorší situaci se octli Češi v obci Schoental (v dnešním Rumunsku). Po 10 letech získali svolení k přesídlení do pusté oblasti zvané Ablian (v dnešní srbské části Banátu). Všech 120 osadníků tu vybudovalo na zelené louce novou vesnici s počeštěným názvem Fabián. Její vznik se datuje na 12. duben 1837 a od roku 1946 obec nese název Češko Selo. Zájem českých migrantů vyvolalo i město Bela Crkva, kde se Češi objevovali již v 18. století, vždy se však jednalo o lidi vzdělané a zámožné, protože za získání domovského práva se musel zaplatit značný poplatek.


Název města Bela Crkva (bílý kostel) je odvozen od zdejšího katolického kostela . Čeští krajané jsou především katolíci, ale v případě smíšeného manželství navštěvují i kostel pravoslavný. Nedělní mše probíhá z velké části v srbštině, ale uslyšíme zde zpívat i české písně.

Větší příliv Čechů začal až s výstavbou železniční trati Oravica – Baziáš. V roce 1910 žilo v Bele Crkvi 430 Čechů. Mimo rámec vlastní vojenské hranice se od roku 1838 usazují Češi i v obci Veliko Srediště. Poslední velký přesun obyvatelstva do srbského Banátu se udál roku 1920, kdy do obce Gaj přichází 20 českých rodin z rumunské obce Gerník. Do Bělehradu přišla první vlna Čechů okolo roku 1850. Jednalo se hlavně o odborníky (učitelé, lékaři, právníci), kteří přicházeli s vidinou lepších životních podmínek.


Pan Rot moc dobře ví, jak je práce na polích namáhavá. Opálení, mozoly a chybějící články či celé prsty jsou poznávacím znamením všech zemědělců. Obsluhují stroje, které jsou často starší než oni sami. Únava a někdy i lenost vypnout jej při čištění z chodu zapříčiní své. S dalším dnem ale práce nepočká.

Dnes žije v Srbsku odhadem 1 500–2 000 Čechů, a to hlavně v obcích Bela Crkva, Kruščica, Češko Selo, Veliko Srediště, Gáj a Bělehrad. Kromě Gáje fungují v těchto obcích tzv. České besedy, které se mají starat o společenský a kulturní život krajanů a pomáhat udržet české zvyky. Existuje zde i Matice česká, která je zastřešující organizací všech Českých besed.


František Hájek (81) je kurátorem (předsedou) kalvínského církevního sboru, a desetiletí také poctivým kronikářem a matrikářem. Zda budou jeho dva synové Vilém (úplně vlevo) a Karel (úplně vpravo) v této tradici pokračovat, není vůbec jisté. Stejně jako jeho další děti vystudovali vysoké školy a odešli za prací.

Existenční situace banátských Čechů je, stejně jako situace jejich srbských spoluobčanů, spíše průměrná. Problémem je zde ohromný nedostatek pracovních příležitostí, ale bídě zabraňuje úrodné klima – jsou zde vhodné podmínky pro pěstování ovoce, zeleniny i obilí a pro chov dobytka. Pro Čechy je také typické včelařství. Všichni Češi (tedy kromě těch bělehradských) si i přes srbské pravoslavné prostředí udrželi katolickou víru, ale český farář zde nepůsobí.


Budoucnost a dědictví české kultury v Srbském Banátě je v rukou mladé generace, která je více a více orientovaná na západní způsob života. Mladiství nejeví velký zájem o udržení českých tradic a v důsledku smíšených manželství upadá i český jazyk.

Poslední česká škola byla v Srbsku zrušena okolo roku 1970. Od roku 2000 sem byli z Čech vysíláni čeští učitelé, kteří zde vedli kurzy pro děti i dospělé, dnes pouze nepravidelně dojíždí učitel z rumunského Banátu. Čeština se tak nezadržitelně mísí se srbštinou, nejmladší generace česky nehovoří už téměř vůbec. Starší generace češtinu většinou ovládá téměř bez problémů, ke spontánní komunikaci ji však před srbštinou upřednostňuje už skutečně málokdo. I na schůzích českých spolků uslyšíte téměř výhradně srbštinu. Pouze ve vesničce Češko Selo, jediném čistě českém sídle, se čeština uchovává a používá v relativně čisté formě. Protože dnes zde žije jen něco málo přes třicet obyvatel, kterých i nadále ubývá, spěje zřejmě vesnice ke svému zániku. Bohužel to tedy vypadá, že za pár desítek let v Srbsku stopy češství najdete už jen v kronikách…


Letmý okamžik, v němž se zrcadlí snad trocha naděje ve věci budoucí. Naděje by však neměla odvádět od rozhodnutí, jež je nutné udělat dnes. Je až skutečně tím posledním pocitem, který udržuje nad vodou. Nezříkejme se proto naší odpovědnosti.


Autorkami textu jsou Alžběty Novotná a Zuzana Herrmannová. Fotografie pořídili Pavel Borecký a Petr Kopal. Autoři studují Hospodářská a kulturní studia na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze. Více o projektu v rámci něhož vznikl tento text, čtěte zde.