„Ekonomický neoliberalismus rozdělil svět podnikání na dvě oddělené části, svět trhu a svět sociálního zabezpečení. Tento diskurz převažuje až do dnešních dnů“, zaznívá z úst profesora historie pařížské Sciences-po Paula-Andrého Rosenthala. Jeho publikum se sešlo v budově bývalé továrny na severním předměstí Paříže přestavěné na originální konferenční centrum. Nedaleko odtud, podél kolejové trati, přebývá v provizorních příbytcích sbitých ze starých prken a plechů několik přistěhovaleckých rodin a bezdomovců. „Dnes je potřeba ekonomiku znovu vrátit lidem, „zasadit“ do společnosti a opustit neoliberalismus“, vypůjčuje si profesor Rosenthal citaci od ikony alternativních ekonomických hnutí Karla Polanyiho. Jde snad o setkání francouzské „Partie Communiste“ či levicových aktivistů? Nikoli. Rosentalovým slovům naslouchají studenti elitní pařížské manažerské školy ESSEC a několik dalších významných francouzských i zahraničních businessmanů. O jejich komfort a pohoštění stejně jako o osvětlení a zvuk se po dobu celé konference starají zaměstnanci původem povětšinou ze sociálně vyloučených pařížských čtvrtí. Provozovatelé „Továrny“ (Usine), sociální firma Group Alterna Développement, se je takto snaží integrovat do pracovního trhu. Hlavním tématem šumících kuloárů je sociální podnikání, nebo-li „social bussiness“. Je pondělí, 1. února 2010.

Za řečnickým pultíkem konference, pořádané u příležitosti zahájení činnosti Institutu pro inovace a sociální podnikání při pařížské top-manažerské škole ESSEC, se střídají další osobnosti. Profesor London Bussiness School Michael Hay oslňuje prezentací „boomu“ sociálních firem ve Velké Británii. Na konci roku 2009 jich ve Spojeném království napočítali již na 62 tisíc. Zakládají je převážně mladí lidé žijící v sociálně vyloučených lokalitách, v oblastech na venkově a příslušníci etnických minorit. Téměř polovina z nich jsou ženy. Věnují se různým činnostem – od stavebnictví přes péči o děti k zakládání uměleckých souborů na londýnských předměstích. „Smysl sociálního podnikání vychází z myšlenky využít co nejefektivněji tržních mechanismů k řešení sociálních problémů. Přebytek zisku z podnikání neputuje ve formě dividend k akcionářům, ale vrací se zpět do komunity a do rozvoje podniku,“ vysvětluje principy konceptu „social business“ profesor Hay. Současný předseda labouristické strany ve Velké Británii Gordon Brown prý hovoří o novém britském „success story“. Jeho vláda upravuje legislativu (vytváří speciální právní statuty sociálních firem), od roku 2006 také podporuje vzdělávání, medializaci a rozvoj oblasti sociálního podnikání prostřednictvím v témže roce vzniklé „Kanceláře pro třetí sektor“.

Slova se po profesoru Hayovi ujímá Pamela Hartigan, ředitelka Skollova centra pro sociální podnikání při londýnské Said Business School. Upřesňuje, že v sociálním podnikání nejde o aktivismus, i když od sebe myšlenkově často nemají daleko: „Rozdíl spočívá v přístupu. Zatímco aktivisté zjednodušeně řečeno mávají transparenty a dožadují se změny u politiků a vlád, sociální podnikatelé hledají řešení v příležitosti. Prostřednictvím svých podnikatelských aktivit se snaží daný „trh“ přeměnit sami a tím kýžené změny nakonec dosáhnout vlastními silami. Musíme přestat myslet dvojitě,“ vyzývá publikum Hartigan. „Ne jen vydělávat a z přebytku dávat na charitu, ale podnikat tak, abychom trh přiměli řešit sociální a environmentální problémy.“ Jejím výzvám naslouchá budoucí generace „sociálních businessmanů“, které vychovávají v rámci speciálních MBA programů nejlepší manažerské školy ve Anglii, USA a od nedávna také ve Francii. Znamená to, že nás v budoucnu čeká opravdu jakýsi „humanizovaný kapitalismus“, jak jej v jedné ze svých esejí označil filozof Václav Bělohradský? Nebo jde jen o nový marketingový tah, za kterým se skrývá snaha přebarvit současný systém „nazeleno“ a poskytnout tak nový impuls k rozhýbání finančních toků?

Je druhého února a konference pokračuje přímo v budově ESSECu. Podobně jako další pařížské „Grandes Écoles“ (prestižní francouzské vysoké školy), i tato sídlí mimo město. Cesta do padesátitisícového Cergy trvá přes půl hodiny jízdy vlakem z centra. Vítají mne hranaté a nevzhledné budovy z betonu, připomínající panelová nákupní střediska na pražských sídlištích z přelomu 70. a 80. let. Proplétám se mezi nimi a po několika minutách chůze objevuji moderní prosklený univerzitní komplex. Připojuji se k workshopu, kde mladí absolventi ESSECu vypráví své příběhy o tom, jak začali „sociálně podnikat“. Mezi nimi i Anne-Claire Pache, spoluzakladatelka organizace Unis-cité, která ve Francii od roku 1994 rozvíjí dobrovolnou „civilní službu“ pro mladé lidi do 25 let hledající praxi a zkušenosti a ochotné pomáhat. Díky podpoře francouzské vlády i soukromých dárců tito dobrovolní „civilkáři“ získávají šesti až devítiměsíční stipendium a pomáhají převážně ve veřejných službách, nemocnicích nebo školách. V roce 2008 působila organizace Unis-cité v jedenadvaceti francouzských městech a hospodařila s rozpočtem ve výši 10 milionů eur. „Nejde mi jen o zisk, ale o něco víc. Potřebuji ve své práci cítit smysl a užitečnost. S mým diplomem nemám problém najít práci ve velké firmě, ale raději uplatním své schopnosti v méně ziskových aktivitách, kde budu mít pocit, že dělám pro dobrou věc,“ obhajuje svoji volbu Stéphanie, též absolventka ESSECu, která nyní v Unis-cité působí jako vedoucí finančního oddělení.

Její kolegové angažovaní v dalších projektech či sami zakladatelé vlastních iniciativ doplňují celkový obraz generace mladých „sociálních businessmanů“. Podle těchto podnikatelů jsou dnes mladí lidé mnohem citlivější k sociálním tématům. Zajímají se o světové dění, hodně cestují a mnozí z nich během studií stráví několik měsíců prací pro neziskové projekty v rozvojových zemích. Tyto zkušenosti pak přirozeně ovlivňují i jejich další smýšlení o budoucí kariéře. Nestačí jim vydělávat peníze, chtějí se angažovat. „To platí i pro nás,“ vysvětluje další bývalý student David a odpovídá na další otázky z publika. „Sociální podnik může fungovat jako občanské sdružení, ale klidně i společnost s ručením omezením, nebo družstvo. Na statutu tolik nezáleží. Ten se odvíjí od aktuálních možností, sféry podnikání nebo osobní volby podnikatele. Financování je často hybridní - jak z vlastních zdrojů, tak od státu, donorů či prostřednictvím společenské zodpovědnosti firem. Vše dnes navíc usnadňuje, zrychluje a zefektivňuje internet a sociální sítě.“

Přesouvám se do hlavního sálu, kde odpoledne probíhá mezinárodní soutěž Global social venture competition o nejlepší sociálně podnikatelské projekty. Skupina studentů ESSECu právě obhajuje svou vizi o vybudování sítě dostupné zdravotní péče pro matky s dětmi žijící v chudinských čtvrtích senegalských měst. Ve spolupráci s dobrovolnými mediky z tamní univerzity se chtějí ve svém projektu zaměřit na poskytování základní zdravotnické služby. K jejich financování by mělo sloužit zavedení systému „mikropojištění“ částečně hrazeného jejich příbuznými žijícími v zahraničí. Zisk by pak loužil k rozšiřování této služby do dalších měst či a zemí. Na prezentaci a přesvědčení komise mají soutěžící 10 minut. V jednotlivých slidech analyzují potenciální klientelu – chudé ženy s příjmy méně než dva dolary na den. Rozebírají předpokládané náklady na personál, vybavení, představují tým a potenciální partnery projektu. Soutěžních projektů je celkem deset, ale jen pět z nich postoupí do finále v americké Berkeley. Ambiciózní projekt Pesinet patří mezi ně!

Následující den, 3. února, vyrážím do pařížského Kongresového paláce, kde se koná Podnikatelský veletrh. Hlavním tahákem úvodní konference je držitel Nobelovy ceny za mír z roku 2006, bangladéšský ekonom a zakladatel „Grameen bank“ Muhammad Yunus. Cenu získal za rozvoj konceptu mikroúvěrů (microcredits), které poskytuje chudým ženám žijícím ve venkovských oblastech Bangladéše a neschopným ručit hmotným majetkem. Dnes mikroúvěry fungují v desítkách rozvojových zemí světa, ale pomáhají v boji proti chudobě a sociálnímu vyloučení také ve Spojených státech, Francii, Německu či v jihovýchodní Evropě. V přeplněném hlavním sále Kongresového paláce sedí čelní manažeři a podnikatelé z celé Francie. Čekají na příchod člověka, jehož banky v době ekonomické krize nezaznamenaly téměř žádné potíže. Ba naopak. V roce 2009 zbrusu nová pobočka Grameen-America podpořila ve Spojených státech amerických 2100 projektů v hodnotě 4,5 milionu dolarů. „99% klientů vrací své mikropůjčky, přestože jde ve valné většině o Američany žijící pod hranicí chudoby“, chlubí se Yunus. „Musíme přestavět celý bankovní systém. Musíme jej přizpůsobit a učinit více inkluzívní. V ekonomii chybí nezištnost a obětavost a my bychom jí měli tyto hodnoty vrátit. Smyslem sociálního byznysu není primárně zisk, ale boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Nejde o charitu. Nejsem zastáncem dávání peněz chudým lidem. Chci jim peníze půjčovat, aby tak mohly zůstat v oběhu. Na Haiti peníze neposílejme, půjčujme je přímo místním lidem aby mohli podnikat sami“, chrlí své argumenty za bouřlivého potlesku v sále. Možná o to víc překvapivějším, že většina návštěvníků veletrhu pravděpodobně nepatří mezi ty, kteří se denodenně zabývají otázkami sociálního vyloučení a světové chudoby. Na závěr se ještě slova ujímá prezident společnosti Danone Franck Riboud. Smyslem jeho a Yunusova společného projektu Grameen-Danone je vyrábět jogurty pro nejchudší bangladéšskou klientelu. „Návratnost nemusí být jen finanční,“ komentuje moderátorovu otázku Riboud. „Místo peněz získávám něco jiného – vyšší atraktivitu firmy v očích spotřebitelů, vyšší loajalitu zaměstnanců a efektivnější management. Snažím se také zaměstnávat lidi ze všech sociálních prostředí,“ dodává Riboud, a ze sálu se opět ozývá mocný potlesk. Buď jsme se právě všichni stali obětí „socialwashingu“, nebo se tu děje něco krajně podezřelého, říkám si. Nebo že by snad levicová rétorika krizí zmítaným businessmanům udávala nový směr? Nebylo by to ostatně poprvé.

Následující den se Muhamad Yunus objevuje v roli hlavního redaktora francouzského deníku La Libération. Hlavní titulek ze 4. února zní: Tato krize je příležitost. Yunnusova fotografie zabírá více než půl stránky. Čtu si ve vlaku cestou zpět do Toulouse. „Naše generace v 60. a 70. letech demonstrovala a požadovala společenskou a politickou změnu. Naším společným snem byla emancipace, práva pro homosexuály a menšiny. Dnes ale žijeme v roce 2010. Mladí lidé nemají společný sen. Vše, co potřebují, najdou na internetu a jejich svět se neustále mění. Mají ale obrovskou schopnost sdílet informace, jsou mnohem kreativnější a mají mnohem hlubší sociální cítění,“ opakuje Yunus v rozhovoru s novináři argumenty, jimiž podporuje tvrzení studentů ESSECu z minulého dne. „Pokud jim dáme důvěru a vizi, trh se může změnit.“

Zdá se, jako by tyto čtyři dny Paříž ožila anglosaským termínem „social business“. Místní levice Yunusovým vizím vytýká neschopnost bojovat plošně proti chudobě, zadlužování některých již tak chudých rodin, či příliš nekritický (rozuměj pozitivní) vztah k trhu a tržním principům. Při diskuzích s mladými lidmi však jméno Muhamad Yunus a jeho představa kapitalismu pro 21. století vyvolává obdiv a zájem. Vše „sociální“ má koneckonců ve Francii dlouholetou tradici, a přestože jde zatím o velmi malý okruh sympatizantů, k Yunusově vizi sociálního podnikání se dnes hlásí desítky ne-li stovky inovativních projektů, organizací, firem a družstev. A Francouzi si jeho myšlenky vykládají jak se patří po svém. Při příležitosti Yunusovy návštěvy se v Paříži sešlo první zasedání „Hnutí sociálních podnikatelů“. Kolega Marius mě však následující den v kanceláři usazuje: „Takhle poprvé už se scházej tři roky.“