Už ani nevím, proč jsem se rozhodl učit se rusky. Asi hlavně kvůli cestování po bývalých sovětských republikách, jímž si snažím doplnit vzdělání o době, kterou znám převážně z vyprávění starších. Ruštinu ale slýchám čím dál častěji i v Čechách, zvláště v centru Prahy. Cítím přitom vždy jakýsi podvědomý neklid, při němž mi naskakují mediální obrazy ruské mafie a mrazivé kapitoly z ruských dějin a literatury. Koneckonců, žije u nás přes čtvrt milionu Ukrajinců a do Čech přicházejí za prací i lidé z jiných rusky mluvících zemí. Mnozí se usazují na trvalo. Třeba mi znalost azbuky pomůže lépe odezírat ze tváří těch, kteří si okázale korzují Václavským náměstím a s jejichž dětmi se setkávám jako lektor na adaptačních a stmelovacích kurzech. Rozhodl jsem se, že to s ruštinou zkusím přímo v centru dění a začátkem srpna vyrazil na letní jazykový kurz ruštiny na Puškinův institut v Moskvě.


Puškinův institut, foto Ondřej Žíla


Obtěžkán vlastní bagáží a čistým oblečením pro karamáda Ondru, navrátivšího se z měsíčního putování po Altaji, jsem se světoznámým moskevským metropoliténem prokodrcal ze Šeremetěva na stanici Bělajevo. Objevilo se panoráma jak vystřižené z Orwellova líčení zaměstnaneckých ubytoven v knize 1984. Donekonečna se táhnoucí hradby olbřímích pětadvacetipatrových paneláků, šestiproudé bulváry, betonová šeď skrytá pod bujícími stromy a nepřirozenými barvami světélkující reklamy. Do rytmu chůze se připojily rýmy legendárních Penerů strýčka Homeboye ze slavné pecky, vystihující trefně atmosféru podobných „jižních měst“ v bývalém sojuzu...

...ty vole, ty vole, vidim kolem sebe samý krabice
nekonečný řady kokonů a ulice,
špinavý vod toho jak se drolí tvý panely,
na kterejch celý město stojí,
zhulit se, někomu připadá to jediný,
co vede ven....

Obrovitost tohoto sídliště, kterých jsou v Moskvě desítky, bere dech i těm, kteří na hřištích a v rondelech jeho několikanásobně menších bratříčků ve střední Evropě strávili svoje dětství. Okolo supermarketů a zastávek MHD postávají bábušky i ďéduškové a nabízejí vše, co jsou schopni si opatřit a prodat – od ovoce a zeleniny po čerstvé houby, levné čínské oblečení, obaly na mobily, či luční květiny rostoucí na nepokosených loukách nedalekého lesoparku. Českým seniorům by mohli závidět. Výše průměrného důchodu dosahuje asi ¼ toho, co u nás v ČR (něco málo přes 4000 rublů, tj. asi 2 200 Kč) a jak známo, Moskva je jedním z nejdražších měst na světě. Na druhou stranu příjemně překvapují pečlivě zametené a uklizené ulice, posečené trávníky mezi paneláky či barevná a bezpečně vyhlížející dětská hřiště plná prolézaček a skluzavek. Dlouhé vzdálenosti táhlých sídlištních bulvárů si lze snadno zkrátit jízdou autobusem nebo trolejbusem. Zvláště legendární harmoniky značky Ikarus probouzejí v mladému čechovi narozeném v 80. letech nostalgické vzpomínky a dodávají místnímu ovzduší autentický odér.

Jeden den na Puškinově institutu
Náš „Institut imja Puškina“ je v podstatě panelákový komplex s vlastním parčíkem, venkovním hřištěm, jídelnou a třináctipatrovými kolejemi propojenými s univerzitní budovou dlouhou prosklenou spojovací chodbou. Pokoje už evidentně zažily mnohé soudě podle oprýskaných zdí, chybějících cylindrů na lustrech či lehce zapáchajících záchodů, jimiž se čas od času mihne nějaký ten šváb. O buňku se dvěma pokoji, lednicí a malou koupelničkou se dělím se čtyřmi borci ze Slovenska, Čech a Srbska. U dvou psacích stolů se sice musíme střídat, ale Ondrovi, který přijel 2 dny před zahájením kurzu, se z ještě prázdných sousedních pokojů podařilo ukořistit stolní lampu a věšák na bundy a ručníky. Těšíme se tedy lehkému nadstandardu :)

Náš den startuje vysláním jednoho dobrovolníka do kuchyně, jehož úkolem je postavit vodu na čaj a zjistit, jestli se někdo ze spolubydlících nezapomněl na nějakém „večeringu“ nebo neusnul na balkóně. Po rychlém čaji, kafi a jogurtíku se na půl desátou připojujeme k mohutnějícímu davu hrnoucímu se skrze spojovací chodbu do tříd. První dva bloky končíme čvrt hodiny po dvanácté a uháníme opět skrz skleněný průchod do jídelny. Jedna ze dvou pokladních je na dovolené, takže jde o čas. Opozdilci nezdřídka stráví ve frontě i déle než půl hodiny. V nabídce je boršč nebo šči, bramborová kaše, pohanka, mleté maso a občas nějaká ta univerzální hnědá omáčka či ryba. Jen porce jsou oproti našim českým menzám zhruba poloviční. Laminátové stoly zdobí do tvaru květu rozstříhané plastové kelímky se solí.

V hodinové pauze stíháme ještě u holek ohřát v rychlovarné konvici vodu na kafe a pelášíme mramorovým koridorem zpět za svými učitělnicami. Dialogy, čtení článků, improvizace při hledání ruských ekvivalentů českých slov, zábava při sledování roztomilých akcentů španělek, rakušana či dvou statečných korejek udatně zápasejících s azbukou a hurá zpět do pokoje. Konečně chvilka na oddych a částečné dospání pro účastníky včerejšího alkoholového dýchánku na balkóně. Aktivnější vyrážejí k metru za moskevskými památkami nebo za sportem. Zodpovědnější a virtuálně závislí se vrhají ke skypům, mailům, facebookům, twitterům a kdoví čemu ještě. O mastnou kuchyňku o dvou sporácích s výhledem na staveniště a kolejní popelnice se dělí celé patro. Začínají bublat polévky a ševelit jazyky ze všech koutů planety.


Výhled z našeho pokojíku ve 3.patře, foto Ondřej Žíla

Srpnové slunce bojuje s ostrým severním větříkem profukujícím skrze zpuchřelá těsnění dřevěných okenních rámů. V osm večer zaburácí z tělocvičny píšťalka a hlas afgánského tělocvikáře zahajuje pravidelný šampionát ve volejbale. Zúčastnit se může každý, kdo má chuť. Týmy sestavuje jeho asistentka s očima odkazujícíma k jejím mongolským předkům. Zápas dokumentuje na svůj foťák univerzitní informatik Ali původem odkudsi z Egypta a občas dorazí na kukačku i postarší bělovlasá servírka ze studentského baru, kde se poté zapíjí vítězství. Většina piva a vodkymilovných Evropanů se však již připravuje na tradiční večerní popíjení na balkónech, které se s přibývajícími hodinami postupně plní. Dominují Poláci, Srbové a Čechoslováci a po tradičně pozdější večeři se připojují Španělé a Italové. Sem tam se objeví i nějaká exotika – USA, Indie, Írán, Taiwan nebo Barma. V půlnoci přichází „Rumburak“: tak českých pohádek znalý rumun Zoltan označil nabušené hlídače střežící klid unavených či postarších studentů dávajících přednost pravidelnému spánku. Jazyky se rozvazují a nastává čas nočních konverzací, při nichž se píší dějiny.