Je to zvláštní pocit, zkuste si to představit. Jste v úplně cizí zemi, kde skoro ničemu nerozumíte, ale kupujete si jízdenku do města, které založil a doslova z buše vysekal váš krajan. Jeho jméno je součástí jména toho města. Tuší vůbec vaši spolucestující, kteří tam budou z autobusu vysedat s vámi, po kom se jejich město jmenuje? Máte nějakým způsobem právo cítit se tam jinak než jako úplný cizinec?

Dnes píše Pavel Šembera:

A pak projdete branou kulturního centra Jindřicha Trachty, vyzdobenou malovanými květy, které nějak prostě nejsou brazilské, a setkáte se s krajany. S potomky Čechů a Moraváků, kteří se za války či v období nástupu komunismu vydali hledat nový domov v dalekých krajích. Okamžitě se stanete součástí veliké rodiny. Čeština se mísí s portugalštinou, na uvítanou si připijete slivovicí a v autě Dona Eurica hraje jeho oblíbená Aneta Langerová. A přesto jste stále pod žhavým brazilským sluncem či ve stínu obrovského mangovníku, ze kterého řvou papoušci.


Centro de memoria Jindrich Trachta

Je nás pět dobrovolníků z Čech, co jsme se přihlásili na projekt, který se na tomto místě koná poprvé. Bataypora je městečko s přibližně 10.000 obyvateli a mnohonásobně více kravami pasoucími se na přilehlých nekonečných pastvinách brazilského státu Mato Grosso do Sul. V současné době zde žijí 3 rodiny s kořeny v České republice. Hlavním organizátorem celé akce je Centro de Memória Jindřich Trachta, provozující malé muzeum v domě rodilého Moraváka a zasloužilého batayporského starosty. Sluší se též s díky uvést, že nám na účast přispěla sponzorským darem firma Centroprojekt. Náplní workcampu je zbudování dětského hřiště, těžiště celého našeho působení se však nachází hlavně ve společných kulturních aktivitách s místními lidmi.


Při práci

Společně s dalším účastníkem taky Pavlem (místní nás pro rozlišení nazývají Paulo a Paulinho) bydlím v rodině doktora a funkcionáře místního Rotary clubu Jose Roberta Battistetti na takovém malém zámku. Rozlehlý dům na okraji Bataypory, po zahradě se promenují pávi, obrovská jídelní deska z jednoho kusu dřeva. Paní domu mi vytrvale zakazuje odnášet špinavé nádobí ze stolu, udělá to pomocnice v domácnosti z Paraguaye. Ale nemusíte se o mě bát, tyto způsoby mi, věřím, do krve nepřejdou:)

Zvlášť působivé a inspirující bylo setkání s paní Dolores Baťovou, vnučkou J. A. Bati. Přímo z ní vyzařuje entusiasmus a podnikavost, jak jinak. Byť jsme zatím na sebe neměli dostatek času, velice ochotně a otevřeně nám povídala o historii Baťovic rodiny, včetně sporů mezi brazilskou a kanadskou větví, o kterých jistě není úplně příjemné vyprávět. Na víkend jsme pozvaní na její fazendu (ranč) ochutnat život kovboje a brazilskou přírodu.

Rád bych taky zmínil průběh naší návštěvy na vyučovací hodině s Anežkou, která pracuje v Bataypoře jako učitelka češtiny. Po celém dvoře se rozléhala píseň Holka modrooká a další české lidovky v podání asi 12 žáků, převážně dětí ve věku kolem 12 let. Kajícně přiznávám, že jsem ve znalosti textu našich lidových písní za malými Brazilci zaostával. Pak jsme společně probírali zvířata, česky a portugalsky. Začali jsme těmi z místního pohledu nejobvyklejšími, už tedy vím, že tapír se zde řekne anta. Již jsme byli také donuceni přislíbit, že náplní jedné z příštích hodin pro dospělejší žáky budou česká sprostá slova (očekává se nadprůměrná účast).


Hodina češtiny v Bataypoře

Jedna z nejlepších věcí, která mě zatím na cestě potkala, je práce v truhlářské dílně Dona Henriquinha. Každý den zde společným úsilím vytváříme prolézačky pro dětské hřiště. Je to krásná manuální práce s eukalyptovým dřevem, člověk za sebou vidí hned nějaké výsledky. Vše je ovšem možné jen díky tomu, že mistr truhlářský má s námi doslova svatou trpělivost - jak složení naší dobrovolnické skupiny napovídá: sociální pracovník, filosof, bohemista a 2 ekonomové... Nejsme pro něj zrovna snadný materiál. Musí nás naučit prakticky všemu, už jen to, jak dřevo vůbec chytit, jak pracovat s jednotlivými nástroji. Můj slovník se obohatil o portugalské výrazy jako lixadeira (bruska) a furadeira (vrtačka), to jsou teď právě naše největší kamarádky. Prsty máme kupodivu zatím všechny.

Nejdůležitějším prstem je v Brazílii palec. I kdybyste neuměli jediné slovo, vztyčený palec vám zajistí základní komunikaci - postačí na pozdrav i poděkování. Brazílie je zkrátka jednička.

Autorem článku a fotografií je Pavel Šembera. Profesí je ekonom a doposud pracoval v zahraničním obchodě. Článek byl převzat se svolením autora z archivu jeho cestovního blogu.