Pastis
„Hej, nechceš si vzít mého bratra? Zítra si o tom můžeme promluvit.“ Jen se usmívám a doufám, že to ženština myslí s nadsázkou. Nicméně pravdu se asi nikdy nedozvim. Každý den slýchám komplimenty a nabídky. Přemýšlím, že si napíšu na triko – nejsem lístek za lepším životem.
„Nemiluje ji, sám mi to řekl, všichni se prostě jen snaží polepšit si a dostat se k perspektivnějšímu životu“ svěřuje se mi jedna z mála žen v mém okolí, pětadvacetiletá krásná studentka mikrobiologie Lulu. Mluví o svém kamarádovi, který si vzal Američanku. Hodně chlapů to řeší podobným způsobem. Dokonce šli tak daleko, že mají metody, jak získat srdce žen. Tímto apeluji, pokud bych v budoucnu přišla s nápadem se tu vdát nebo něco podobnýho, tak mi kupte lístek domů a tam mě pořádně zfackujte.
Snad se mi podaří si tu najít skutečné přátele, kteří by se se mnou nebavili jen proto, že jsem oyibo (bílá), protože chtějí sex (ideálně manželství a víza), nebo cítí, že mohou mít nějaké výhody z toho se kolem mne pohybovat.
Chlapy se tu chovají podobně jako v Ghaně a jinde. Spí kolem a podváděj na dennim pořádku, mají mnohem více privilegií a lžou. Nejhorší je, že tady asi lže každý. Nám i sobě samým.
Zatim se tedy po večerech opíjim pastisem a dny trávim v kanceláři. Údajně si do dvou týdnů zvyknu.
„V yorubě máme handlivý výraz – máš plochý zadek jako běloška, ale u tebe to tak není, překvapila si mě“. Povídá mi Lulu.
„Hmm, tos mi udělala obrovskou radost. Lepší kompimemt jsem dlouho neslyšela“ reaguji ironicky. Tímto vysílám do světa - mám africkej zadek.
Autorkou textu je Hana Vitnerová. V současné době pobývá na pracovní stáži v nigerijské organizaci Search and Groom v rámci programu GLEN. Další její postřehy z pracovního pobytu najdete na jejím blogu.