Na Francii mne vždycky nejvíc bavily ty drobné odlišnosti, les petites particularités, ve kterých je možná někde hluboko zakódován klíč k pochopení mentality tohoto pyšného a nezkrotného evropského národa. Začalo to psaním mailu rodičům z mé první pomaturitní cesty za dobrodružstvím na francouzský jih. „Kde je kurnik to zatracený M a proč musím kvůli tečce mačkat shift?“, zuřil jsem tehdy na celou internetovou kavárnu při zjištění, že francouzská klávesnice má oproti všeobecně používané qwerty prohozených několik písmenek. Těch odlišností není mnoho, ale při každém návratu do Francie se mi tenhle zážitek vrací. Stejně tak jsem nikdy nepochopil, proč mají Britové na obou koncích umyvadla oddělené vodovodní kohoutky – jeden se studenou a druhý s teplou vodou. Jaká logika je skrytá za tímto důmyslným opatřením znemožňujícím namíchat si k umytí rukou vlažnou vodu? To už je ale jiný příběh.

Francouzština mě fascinovala už na gymplu a tak jsem se rozhodl popasovat se s ní i na vysoké škole. Dva roky na pedagogické fakultě v Praze mojí zvídavost a touhu objevovat systematicky dusily, a tak jsem před zkostnatělou byrokracií a arogantním chováním některých pedagogů zbaběle prchnul. S odstupem času však musím pokorně uznat, že z tamní gramatické „nalejvárny“ těžím dodnes. A přestože mne cestování a nedočkavost nakonec zavedly k jiným oborům, záliba v odhalování skvostů z pera Francouzské akademie a dalších kuriozit mi zůstala. Tak schválně, trefili byste „český“ ekvivalent termínů gigaoctet, logiciel nebo courriel? Už jste někdy na kytaru hráli akord Mi dur? Víte, proč Francouzi píší v novinách jméno bývalého ruského prezidenta „Poutine“? Kdo je to pan Roziky? A je možné stávkovat proti stávce? Letošní podzim trávím studiem v jihofrancouzském „růžovém městě“ Toulouse a tak jsem se rozhodl pátrat dál.

Francouzská akademie si klade za cíl "bdít nad francouzským jazykem, definovat jeho správné používání, usilovat o zachování jeho kvalit a sledovat nezbytný vývoj". A tato slovutná instituce bránící francouzštinu již od roku 1635 plní svou úlohu poctivě. Nejvíce práce má s vytrvalým bombardováním neologismy z anglosaského prostředí. Třeba v informatice tak vznikají někdy docela úsměvné ekvivalenty mezinárodně používaných slov jako například logiciel (software), partagiciel (freeware) nebo courriel (email). Objem dat také francouzi nepočítají v jednotkách „byte“, nýbrž v octetech (1 byte = 8 bitů).

Nemusíme ale zůstávat jen u informatiky. Kdybyste si chtěli ve Francii koupit auto, a pokoušeli se dopátrat výkonu jeho motoru, musíte se přeorientovat na koňské síly - chevaux (1 CV = 736 W). S kilowattama na mně nechoď, odpovídají místní nevrle na otázku, co má to jejich auto vlastně za motor. Podobně rozčarovaně dopadnou i nepřipravení muzikanti, kteří by snad si chtěli zahrát se svými francouzskými (a stejně tak italskými či španělskými) kolegy. Namísto A dur je čeká La a třeba Fis místní nepřečtou jinak, než Re dièse. Dědictví latinského značení z 9. století à la do-re-mi-fa... dokáže středoevropana pěkně potrápit. Pravým zážitkem pro studenty francouzštiny bývá poslech rádia, zejména ve chvílích, kdy francouzští moderátoři uvádějí pecku od kapel anglosaské provenience – třeba ret ot čili pepérz (Red Hot Chilli Peppers), bítolz (Beatles), nebo radjoéd (Radiohead). Náš bývalý prezident je ve Francii známý jako Vaklav Avel a jméno ruského premiéra se ve místním tisku objevuje jako Vladimir Poutine (přesný přepis Putin by totiž francouz vyslovil podobně jako putain, nejfrekventovanější výraz pro zakletí odpovídající českému kur..). Malá zkouška: poznali jste ve výše uvedeném fonetickém přepisu Roziky jméno slavného českého fotbalisty?

Když jsem na podzim roku 2005 pobýval v rámci výměnného studijního programu Erasmus v napůl katalánském Perpignanu, světový tisk oblétla zpráva o násilí a zapalování aut na předměstích francouzských měst. Snadno tak zapadla na místní poměry nikoli neobvyklá událost doprovázející již měsíc trvající stávku dopravců MHD v Marseille - rozzuření obyvatelé třetího největšího města Francie se vypravili do ulic s transparenty, na nichž požadovali zastavení stávky. Že by stávka proti stávce? - podivoval jsem se tehdy. Tady v Toulouse před čtrnácti dny stávkovali popeláři a dodavatelé potravin pro školní jídelny. V ulicích se po několik dní držel odporný zápach a lidé se na hlavních bulvárech doslova brodili odpadky. Kamarádka Charlotte, která pracuje v místním centru volnočasových aktivit pro děti, nám pak druhý den po zahájení protestu u piva nadšeně vyprávěla, jak s dětmi vyráběli manifestační letáčky, a když zásobovatelé nedovezli oběd, společně skandovali hesla „my máme hlad“. Proti privatizaci stávkovala také francouzská pošta za značné podpory veřejnosti. Dnes padlo rozhodnutí. Zůstane státním podnikem. Podzimy prý bývají na stávky štědré. David Černý se prostě trefil.

Pokud jste to dočetli až sem, snad vás po výše uvedených příkladech nepřekvapí, že Francouzi se od zbytku světa odlišují i svým pohledem na „třetí“ nebo chcete-li „neziskový“ sektor. Francouzská veřejnost tyto organizace zná pod zcela odlišným názvem - économie sociale et solidaire (sociální a solidární ekonomika). Nespadají do ní jen neziskové organizace, obecně prospěšné společnosti a nadace, jak je tomu u nás, ale patří sem i družstva (cooperatives) a vzájemné společnosti (mutuelles). Právě poslední dvě právní formy podnikání jsou ve Francii velmi populární a v posledních letech zájem o družstevní a „sociální“ podnikání trvale stoupá. Nejde přitom o socialistické zemědělské molochy, které při se vyslovení slova „družstvo“ zřejmě jako první vybaví generaci mých vrstevníků, rodičů a prarodičů. Mezi družstevní a vzájemné podniky patří třeba úspěšná francouzská firma vyrábějící stravenky Chèque déjeuner, spořitelna Caisse d´épargne nebo baskický výrobce domácích spotřebičů Fagor. Do économie sociale et solidaire spadají také veškeré asociace a nadace, třeba slavní Lékaři bez hranic nebo společnost Max Havelaar propagující ve Francii výrobky se značkou „spravedlivého obchodu“ neboli Fair trade. Společnou filozofií těchto „podniků“ silný důraz na sociální a environmentální cíle v podnikání namísto „pouhé“ maximalizace zisku. Neznamená to, že finance nejsou důležité. Ba naopak. Zisk je však vnímán především jako prostředek k rozvoji podniku, jehož cílem je řešení sociálních (či environmentálních) problémů - například zlepšení životních podmínek, pracovní integrace, péče o seniory či inovace v sociálních službách. Sociální firmy tak většinou reinvestují veškerý zisk zpět do rozvoje vlastní organizace či komunity, v níž podnikají. Návrat k socialistickým praktikám? Myslím si, že nikoliv. O „sociální ekonomice“ a „sociálním podnikání“ se v posledních letech vážně diskutuje obzvláště v souvislosti s ekonomickou a potravinovou krizí, s růstem extrémní chudoby a sociálního vyloučení v Evropské unii i po celém světě. Ostatně také v České republice se už na tomto poli začínají hýbat ledy – jednou z iniciativ je například portál www.socialni-ekonomika.cz

Vstřícný přístup k sociálnímu podnikání a bohaté zkušenosti se sociální (a solidární) ekonomikou patří rozhodně mezi jednu z „kuriozit“ kvůli kterým mám Francii rád. V tomto a příštím semestru se na ni pokusím podívat zblízka v rámci studia magisterské specializace Inovace a sociální ekonomika na Université Le Mirail v Toulouse. Má tento alternativní přístup k podnikání v současné době naději na úspěch? Může přispět k efektivnějšímu řešení sociálních problémů – zejména tam, kde selhává stát a volná ruka trhu? A proč popularita sociálního podnikání roste jak na předměstích globálních velkoměst tak na mezinárodních konferencích podobných té v Davosu? Pokusím se o tom příště napsat víc.