Autorkou následujícího textu je Iwona Frydryszak. V Tanzánii, na východě Afriky, je povinná školní docházka na úrovni základní školy. V souladu s Rozojovými cíli Tisíciletí mají do roku 2015 chodit do školy všechny děti na světě. Ale závazky statů nejsou všechno. Někdy stačí úplná banalita, jako třeba díra v botě, aby dítě v Africe nechodilo celé týdny do školy.

Morogoro, Tanzánie – Leonard vstává v 6:30 a líně jde směrem k vodní nádrži, kde si myje nohy i obličej a čistí zuby. Pak se vrací do svého malého těsného pokojíku, který sdílí s dalšími pěti chlapci. Obléká si svoji tmavěmodrou uniformu a obouvá boty. Ale podrážka se odlepuje. Vykukuje z ní noha sedmiletého žáka. A tak dnes do školy nepůjde. Nemá jiné boty.

Nový domov
Leonard Dawa a jeho dva bratři (Frankie – 8 a Johnny – 5) se před rokem stali sirotky. Jeho rodiče – nejdříve otec a pak matka zemřeli na AIDS. Pocházeli z oblasti Mwanza, která hraničí s Jezerem Viktorie (největším africkým jezerem). Po smrti otce je matka vzala do 1000 km vzdáleného Morogoro hledat příbuzné. Hledali je ale marně. Nebyl nikdo, kdo by se o chlapce postaral. V Tanzánii nejsou sirotčince. Po smrti rodičů žijí děti u prarodičů nebo strýců a tet. Když je nemají, končí na ulici. Děti ulice jsou ve Východní Africe velkým problémem .
Sourozenci Dawa ale našli nový domov – ujala se jich Linda Ngdio, zakladatelka centra pro mentálně postižené děti a mládež. „Jejich matka přišla do mého kostela a hledala bratra svého muže. Církev jí pomáhala. Ale když umřela, nikdo se jich nechtěl ujmout. Nebyla tady žádná rodina, která by mohla přijmout tři chlapce. Řekla jsem jim, aby je přivedli tady, do Mehayo.

Mehayo je nezisková organizace. V současné době se stará o 40 dětí. Většina z nich je mentálně postižených (poruchy mozku po malárii, Downův syndrom, mozková mrtvice). Na pozemcích centra se nachází zahrada, kurník a mlýn. Ti starší pracují, cítí se tak potřební a organizace má díky tomu malé zisky. Centrum funguje od roku 1995. Od začatku ho podporuje zahraniční pomoc a dobrovolníci z Evropy. Jen díky tomu mohl jít Leonard poprvé do školy. Dobrovolnice z Německa - Anna Funke (27 let) přispěla na výuku chlapce.



Základní škola pro všechny
V Tanzánii je bezplatná školní docházka na úrovni základní školy. Konvence o právech dítěte zavazuje státy (rovněž Tanzánii) k jejímu zajištění. Ale na celém světě stále 72 miliónů dětí nechodí do školy.
Proto OSN spolu s většinou států podepsala v roce 2000 Deklaraci tisíciletí a vyhlásila osm Rozvojových cílů tisíciletí, které mají být zrealizovány do roku 2015. Cíl druhý zní: „Do roku 2015 zajistit, aby mohly děti kdekoli na světě, dívky i chlapci, dokončit základní školu.”
V Tanzánii je velkým problémem negramotnost – 78 % mládeže ve věku od 15 do 24 let neumí číst a psát. V roce 2000 přijala vláda „Plán rozvoje vzdělání na základní úrovni”, díky kterému dnes téměř všechny děti v Tanzánii začínají školní docházku. Zápis ale není všechno. Chudoba způsobuje, že ohromná část žáků není schopna pokračovat ve studiu. „V mé škole každý rok 10 ze 150 žáků přestává chodit na hodiny”, říká Godwin Kachemu, ředitel základní školy v Mazimbu, čtvrti, ve které se nachází Mehayo a do které chodí i Leonard.

Chudoba kontra vzdělání
Hlavním důvodem absence žáků na hodinách je v Tanzánii chudoba. I když není zákonem ustanovené školné, mnohé rodiny si nemohou dovolit koupit například uniformu, která je ve škole povinná. V tanzánské rodina je spoň několik dětí. V tomto státě má téměř polovina populace méně než 14 let.
Tanzánie má podobný počet obyvatel jako Polsko. Podle statistik OSN musí 90% lidí přežít za méně než dva dolary denně. To znamená, že peníze z rodinného rozpočtu často vystačí pouze na jídlo. A na školu pro děti už nezbývá.



Evropský sponsoring
Na otázku, jestli někdo finančně podporuje sirotky Dawa odpovídá řeitelka Mehayo pobouřeně: „Nikdo je nepodporuje. Nikdo. A co více, problém je, že v Tanzánii je strašně málo míst, kteréby se o takové děti staraly.“
Anna Funke darovala 80 euro, díky kterým chlapci začali chodit do školy. Peníze pocházejí ze sbírky, kterou zorganizovala mezi svými známými a příbuznými v Německu.
„Chlapci přišli do Mehayo ve stejné době jako já - v srpnu 2008. Byli tak strašně ztracení. Já jsem se taky cítila ztracená – v jiné kultuře, na jiném světadíle. Od začátku jsem k nim pocítila zvláštní pouto. Chtěla jsem jim pomoct. Ti chlapci mají právo chodit do školy stejně jako jejich vrstevníci na celém světě.“
Linda Ngido koupila za peníze, které od dobrovolnice dostala, uniformy, zaplatila za používání toalety ve škole a za ovesnou kaši. Peníze z Německa ale stačily jen na půl roku. A co bude dál?



Čtyři důvody proč dneska Leonard nepůjde do školy
Je hodné důvodů proč bude dnes Leonard chybět ve škole.
Jeho oblečení bylo špinavé a učitel ho vyhodil z hodiny. Sedmiletý sirotek Leonard si ho včera zapomněl vyprat.
Jeho uniforma je mokrá. V noci začalo nečekaně pršet. A jinou nemá.
Jeho pečovatelka – máma Linda zapomněla zaplatit za ovesnou kaši. Než najde peníze na ten povinný poplatek (240 Kč měsíčně) uběhne týden a možná i měsíc. Během té doby chlapec nebude chodit do školy.
Dneska se mu odlepila podrážka od jeho jediných bot a v cuklích ho přece nikdo do školy nepustí.
Je 7:30 ráno. Leonard jde pomalu do svého pokoje, aby se převlékl do „normálního“ oblečení. Míjí po cestě trojici svých vrstevníků, jsou to vnuci mámy Lindy. Děti jsou oblečené do červených uniforem a s úsměven na tváři kráčejí do soukromé exkluzivní školky „Red House“.

Bludný kruh zahraniční pomoci
Na koupi nových bot pro Leonarda je třeba nového dobrovolníka ze zahraničí. Jeho stát mu nedokáže zajistit vybavení do školy. A pro Němce, Nora nebo Polku je to hodnota několika piv.
Lisa Gogolin (26 let), letošní dobrovolnice z Německa, je rozhodnuta koupit pro chlapce nové boty. Máma Linda s vděkem přijímá její nabídku, dokonce na to i tiše spoléhala. Zdá se, že všechni jsou teď spokojeni – Lisa má dobrý pocit, že pomáhá v Africe, máma Linda se nemusí trápit dalším problémem v Mehayo a Leonard bude mít konečně pohodlné boty. Přispěje ale takový přístup k trvalému dosažení Rozvojových cílů tisíciletí?

Text z polštiny přeložila Alžběta Polohová-Wójcik.
Fotografie jsou dílem Leonarda Dawy a Lisy Gogolin
Autorkou textu je Iwona Frydryszak. V létě roku 2009 pracovala v rámci programu GLEN 3 měsíce jako dobrovolnice s postiženou mládeží v Tanzánii. V roce 2008 pracovala také jako dobrovolnice na misi Člověka v Tísni v Gruzii. Vystudovala žurnalistiku, sociální komunikaci a ruskou filologii na Wroclawské univerzitě.
Více na jejím blogu www.artbrut.pl