Novela ústavy, která by rozšířila pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu, nebude. Bohužel. Znovu se ukazuje, že čeští kapříci si svůj rybník jen tak nevypustí. Projednávání v Senátu ale ukázalo na řadu zajímavostí, respektive černých děr v českém kontrolním systému. Zejména starostové si v diskusi stěžovali na nekoordinované a stále se opakující kontroly, které jen málokdy vedou k nějakému výsledku. Kde je tedy zakopaný pes?

V České republice máme zcela nesmyslný systém kontrol a auditů, který bez opodstatnění centralizuje čím dál více působnosti pod Ministerstvo financí a jemu podřízenou finanční správu. Ministerstvo financí dlouhodobě cíleně krade kompetence NKÚ, který by měl být jediným opravdu nezávislým auditor veřejných rozpočtů. Současné nesmyslné nastavení kontrol daňových úřadů kritizovala už v roce 2010 Světová banka ve své zprávě pro ministra financí. Ten ji ale ignoroval. Raději nežli se inspirovat mezinárodní dobrou praxí se totiž v České republice stále vymýšlejí vlastní pravidla. Jaký pravý důvod k tomu asi je nechám na představivosti čtenářů. I selským rozumem bychom ale došli k tomu, že finanční resp. daňový úřad má vybírat daně, ne kontrolovat dotace.

Pojďme se ale podívat na jiné způsoby toho, jak se kontroluje rozdávání peněz českých daňových poplatníků. Ukázkou české klasiky je tzv. přezkum hospodaření, „něco jako“ externí audit krajů a obcí. Přezkum hospodaření obcí a krajů je dalším z příkladů, kdy Ministerstvo financí uzurpuje jiná kontrolní oprávnění Nejvyššího kontrolního úřadu. Ministerstvo financí však není nezávislým externím auditorem. Neplní roli nejvyšší auditní autority v zemi podle mezinárodních standardů. Nedisponuje k tomu ani institucionálním, ani profesním zázemím. Ministerstvo se nesnaží příliš skrývat, že jde jen o zvrácenou hru. Proto si ani nedělá moc s hlavu s tím, že při těchto svých „auditech“ nepostupuje jako auditor. Tedy podle mezinárodních standardů pro externí audit. Jaká je potom hodnota těchto „auditů“?

Dalším důkazem úspěšného tažení Ministerstva financí v destrukci vnitřního řídícího a kontrolního systému je centralizace auditu strukturálních fondů. Evropská unie totiž pohrozila, že do tak děravého kontrolního prostředí, jako je v České republice, další peníze lít už nebude. Ministr financí však nelenil. Přispěchal jako zachránce evropských peněz. Vinu za selhání systému, který nastavuje Ministerstvo financí, svalil na místní auditní složky. Ty také jako nekompetentní zrušil a jejich pravomoci si uzmul pro sebe. Tímto trikem se mediálně mistrně vyhnul vlastnímu selhání. Zároveň posílil svoji pozici.

Pošpiněni byli interní auditoři v území, kterým už dopředu pro jistotu přistřihli křidýlka. Ti nedisponovali dostatečnými pojistkami pro svoji práci. Byli za auditní zjištění, která se nehodila do krámu politické reprezentace, postihováni. A kdo byl od začátku zodpovědný za nastavení systému auditu, který selhal? Opět Ministerstvo financí, které svými kroky vytrvale bojuje za omezování nezávislosti auditorů. Interní audit je pak zcela bezzubý, jelikož se auditoři bojí dělat svoji práci. Zato však politici si mohou dělat, co chtějí. Nikdo jim totiž nevidí do peněz.

Co to vše znamená? Jsme svědky toho, jak se Ministerstvo financí s úspěchem snaží o ovládnutí českého kontrolního systému veřejné správy. Pokud se zamyslíme nad tím, jak funguje politika v České kotlině, víme, odkud vítr vane.

Proč toto nikomu nevadí? Můžeme jen spekulovat. Na jedné straně může ministr financí poslat své kontrolory, bez jakékoliv odpovědnosti kam se mu zlíbí. Na druhou stranu má možnost jim kontrolu zakázat. Doporučil bych proto starostům, kteří během projednávání ústavní novely zákona o NKÚ časté kontroly kritizovali, aby se veřejně zeptali pana ministra, proč takto jeho ministerstvo postupuje.

V jedné věci s panem ministrem ale přeci jen souhlasím. Potřebujeme více centralizace. Ne však pod Ministerstvem financí, ale pod NKÚ. Správnou cestou je osekání suchých větví na ministerstvu a posílení postavení Nejvyššího kontrolního úřadu a jeho odpolitizování.

A kde na to vzít? To, co ušetříme na ministerstvu, se dá převést ihned. Plýtvání se dá zamezit také kvalitní výchovou veřejných zaměstnanců a odvrácení se od zbytečného outsourcingu služeb, které si úřady mohou zajistit vlastním přičiněním.

V neposlední řadě lze uspořit důsledným vymáháním odpovědnosti politiků a úředníků, kteří rozhodli v rozporu s jejich povinnostmi. Toto je nejenom cesta logiky a selského rozumu. Toto je také cesta mezinárodních standardů a osvědčené praxe západních demokracií.