Nepřemýšleli jste někdy o tom, že bychom mohli mít něco společného s tak vzdálenými, přitom ale podobně velkými národy, jako jsou Ujguři nebo Tibeťani? Něco, na čem by se mohla zakládat naše solidarita s nimi?

Představme si na chvíli, že jsme se v 19. století stali provincií silnějšího souseda. Ten se sice nikdy netajil tím, že se považuje za nositele vyšší kultury, a přehlížel okolnostní národy coby méněcenné, ale donedávna nás jakž takž nechával žít. Museli jsme s ním prožívat všechny politické zvraty, podřizovat se jeho vládnoucím ideologiím a vzdát se nároku na politické rozhodování, zároveň k nám od něho proudili přistěhovalci, takže jsme se pomalu stali doma menšinou. Aspoň určitou kulturní autonomii nám však blahosklonně ponechával. Kontrolu nad naší zemí převzali zástupci většinové národnosti, národnostní konflikty se vyostřily, stejně jako už několikrát v minulosti, tlak na asimilaci se vystupňoval. Někteří Češi se již cítili natolik zahnáni do kouta, že se uchýlili k násilí páchané na obyvatelstvu na sousedově území. Zároveň se ústřední vláda rozhodla, že přes naše území povede strategicky důležitý koridor – infrastrukturní a geopolitický pás přes celou Eurasii, a to v její režii. Bohatá ložiska surovin naší země, řekněme třeba uhlí či vzácných kovů, by se jí také hodila. A tu se začaly dít věci.

Přes milion Čechů bylo odesláno do koncentračních táborů, kde se museli zříct své totožnosti a přísahat věrnost sousedově vůdci, jeho straně a její ideologii. Jsou převáženi v železničních transportech ve vagónech bez oken z tábora do tábora a nuceni k otrocké práci v továrnách sousedových i zahraničních společností. Téměř do každé rodiny byl poslán jeden cizinec, aby dohlížel na proces disciplinace. Celá země je prošpikována bezpečnostními kamerami a kontrolními stanovišti, jež ovládají pohyb českého obyvatelstva. Všichni dosavadní čeští vyšší úředníci a funkcionáři českých institucí byli propuštěni a z velké části pozavíráni do převýchovných táborů. V těchto táborech jich už část nalezla smrt. Význačné osobnosti kulturního života, jako například umělci či vědci, čekají popravy v inscenovaných procesech.

Nezdá se vám tato alternativní historie nějak povědomá? Nesouvisí nějak s dějinnou zkušeností Čechů coby menšího národa v neklidné oblasti na rozmezí oblastí vlivu evropských velmocí? Mně připadne, že dost podstatně. Donedávna jsem se domníval, že je tato zkušenost základem možná posledního zdravého politického instinktu našeho národa. A také důvodem, proč je našinec obzvlášť citlivý na národnostní útisk, o kterém by Češi mohli od dob pobělohorských vyprávět, a proč je solidární s postiženými. V této naději jsem byl ovšem hrubě zklamán. V naší politické třídě se to jen hemží milovníky ČLR a vidina peněz a moci, které z této strany očekávají, je činí slepými vůči skutečnosti, že se jedná o stále agresivnější totalitní režim, jehož chování k vybraným národnostním menšinám se přibližuje definici genocidy. Jsou i tací, kteří v něm vidí dokonce záruku světového míru. Řada z těchto lidí se jezdí do ČLR přiučit nejrůznějším věcem, od stabilizace společnosti přes rozvoj chytrých měst po systém společenského kreditu.

S Ujgury a konec konců i třeba Tibeťany sdílíme zkušenost poměrně malého národa žijícího ve stínu sousedících velmocí. V čem se však lišíme, je to, že tyto národy se v rámci možností perou o své právo na sebeurčení, na to, aby samy mohly spoluurčovat své budoucí směřování. U nás je naopak doba, kdy za třicet stříbrných rozprodáváme vše, co je po ruce, včetně vlastní svébytnosti, svobody a důstojnosti, a při tom se ještě poníženě plazíme před generálním tajemníkem ČLR a jeho aparátem.