Vládní propaganda Čínské lidové republiky se dlouhodobě snaží zemi představovat jako
„zodpovědnou velmoc“, předního geopolitického hráče, kterému nejde o nic jiného než o „mírové soužití“, „obapolně prospěšnou“ spolupráci a všobecný rozvoj.

V oficiálních zprávách o zahraničním působení pekingského režimu se to hemží „udržováním světového míru“ a jinými medosladkými frázemi na téma všeobjímajícího bratrství. Velmocenské ambice se kryjí za floskulemi o multilateralismu, pokud ovšem redaktoři stranických sdělovacích prostředků trochu nepřitvrdí a nezačnou se rozplývat nad druhou verzí globalizace – „sdíleným osudem lidstva“ pod čínským vedením a s „čínskými hodnotami“, zcela odlišnými od bludiček buržoazního individualizmu a zhoubné liberální demokracie.

Ačkoli to není zas tak překvapující, stojí za to si všimnout, jak se ČLR chová tváří tvář ruské agresi vůči Ukrajině. Čínské sdělovací prostředky důsledně přebírají ruský propagandistický narativ a ještě ho vyšperkovávají protiamerickými invektivami vlastní výroby. Tento údajný „strážce světového míru“, jak už to tak bývá, kryje záda paranoidní revizionistické mocnosti, s níž sdílí své „hodnoty“: odpor vůči euroamerické civilizaci a komplex méněcennosti z její dominance. Čínské soudruhy vůbec netrápí, že Rusko podniká kroky k rozpoutání největší války v Evropě po roce 1945 s nepředvídatelnými následky, a to na základě čiré mocichtivosti a odůvodněné snůškou nehorázných lží. Ostatně nepochybuji, že ve skutečnosti vítají destabilizaci evropských poměrů, která může čínský vliv jedině posílit.

Konec konců, ČLR se do ruského počínání dokáže docela dobře vžít. Sama si dělá podobným způsobem zálusk na Tchaj-wan. Přiznám se, jako strategický laik, že bych se osobně vůbec nedivil, kdyby Rusko svůj útok na Ukrajinu koordinovalo s čínským přepadením Tchaj-wanu, zvlášť nyní po skončení olympiády. Pokud by blok protizápadních strategických spojenců otevřel dvě fronty najednou, byly by USA coby hlavní síla NATO i ručitel bezpečnosti Tchaj-wanu v daleko složitější situaci.

Pamatuji si, že přinejmenším o počátku desátých let na nebezpečí, které představují ruské geopolitické plány a související modernizace ruského vojska, upozorňoval Karel Dolejší v Britských listech. Jeho podle mě fundované rozbory narážely na nepochopení a odmítnutí, založené ovšem spíš na předsudcích („alarmista“) a na myšlenkách, jejichž otcem bylo přání. Nikdo u nás ani jinde v Evropě prostě nechtěl slyšet o tom, že by Rusko představovalo zásadní bezpečnostní riziko, a po desetiletích míru si to ani nedokázal připustit. To samé, ale ještě na daleko vyšších stupních naivity, se týkalo a zčásti ještě pořád týká ČLR, u níž spočívá hlavní rozdíl v tom, že s Evropou bezprostředně nesousedí.

A tak Evropa s otevřenou pusou zírá na to, na co dávno mohla a měla být připravena. Němci, kteří dosud jakoby symbolicky coby hospodářsky a politicky nejsilnější země reprezentovali EU, posílají Ukrajině pět tisíc přileb a ohledně čínských poměrů provádějí sebecenzuru, aby náhodou neutrpěl německý průmysl. Evropa by se měla opravdu rychle probudit, jakkoli už může být pozdě, a doufat, že stačí své zanedbané armády dovybavit a posílit dřív, než Rusko využije znovupřivtělenou Ukrajinu jako předpolí k daleko masivnějšímu útoku přinejmenším na Střední Evropu za využití zdaleka nejrozsáhlejšího arzenálu taktických jaderných zbraní na světě. Pár tisíc amerických vojáků na naší pevnině mu může být tak leda k smíchu.

Totéž probuzení je nutné i s ohledem na Čínu. ČLR má světový mír takříkajíc na háku, tato slovní mlha je jen hezkým balením doktríny „neomezené války“. Čínské vojenské základny ve Střední Asii či v Jihočínském moři jsou jen prvními tykadly a útok na Tchaj-wan je jen otázkou doby, až si soudruzi budou dostatečně pevní v kramflecích. V rámci dlouhodobějších strategických výhledů bych v každém případě nezapomínal na to, že ČLR se nachází na druhé straně též pevniny a dělí ji od nás převážně státy přináležející k rusko-čínskému bloku. Čínské a ruské vojsko spolu cvičí vyloženě rádo a často, a nejspíš bude, dokud bude mít společného nepřítele, a po Hedvábné stezce můžou putovat i jiné věci než levné spotřební zboží.