Už kdysi dávno, když se rozhodovalo o olympijských hrách v roce 2008, jsem psal o tom, že a proč není nejlepší nápad, aby se konaly v Pekingu.

Tehdy přitom politická situace v ČLR zdaleka nebyla tak nevábná jako nyní, mezinárodní agresivita tamějšího režimu nebyla tak vysoká a jeho genocidní sklony nebyly tak patrné. Přesto se naplnily všechny obavy skeptiků vrchovatou měrou a daly jim plně za pravdu, na rozdíl od naivních představ, že organizace této sportovní události bude příležitost pro čínské komunisty, jak se zase o něco více zcivilizovat.

Pro mnohé asi dávno není novinkou, že v prostředí profesionálního sportu se olympijská myšlenka se dávno zcela vypařila a stal se z ní vyprázdněný pojem, který dojme už jen nejzatvrzelejší milovníky sportu, zvláště ty před televizními obrazovkami. Vrcholoví sportovci se zákonitě stali živnostníky či zaměstnanci, řemeslníky, z nichž má jako v každém jiném řemesle podstatná část sklony k fachidiotství. Z toho plynoucí dezorientace v širším společenském kontextu vlastního působení se pak projevuje v legračních tvrzeních o tom, že sport je apolitický, a tudíž není záhodno do něho politiku zavlékat.

Ze své odpovědnosti za politické důsledky svého sportování se ale nevyvlíknou, stejně jako se nevyvlíkne nikdo jiný. „Dělal jsem jen svoji práci“ – to je jedna z nejděsivějších vět moderní doby. Nezbaví se viny za to, že se jako cvičené veverky kvůli slávě a penězům stanou podstatou události sloužící k legitimizaci totalitního a genocidního režimu. Režimu, který se ke všemu snaží posilovat svůj vliv v celém světě a vyvážet do něho svoji představu o „harmonické společnosti“. V kostce řečeno, kdo by se nerozplakal – oni čtyři roky trénují, aby se zaskvěli na olympiádě, a teď by jim to někdo chtěl kazit kvůli nějakým pitomým Ujgurům.

Míra mravní otrlosti vrcholových sportovců a výšiny jejich olympijského ducha jsou vidět na tom, že se i přes úlohu fíkového listu na přirození KS Číny, přes všechna drastická opatření nejrůznějšího druhu na nejrůznějších úrovních kvůli OH zavedená a přes prořídlé diváctvo do Pekingu ženou a ani je nenapadne se aspoň ze zdvořilosti začervenat. Některé osvícenější země se rozhodly pro postup sice polovičatý, leč aspoň nějaký – nevysílat na OH politiky či diplomaty. To, že o podobném kroku nechce EU ani slyšet, mě nepřekvapuje, natožpak aby mě to zaráželo u ČR.

Úplně si to představuju: Hitler pořádá v Bavorsku zimní olympiádu, v Protektorátu Čechy a Morava probíhají brutální represe, germanizace běží na plné obrátky, v zemi je v provozu řada koncentračních táborů, v nichž mizí jeden Čech, Žid a Rom za druhým. Němečtí sociální demokraté a jiní „nepřátelé režimu“ už jsou rozebráni na orgány. Hitler se chlubí, jak pozvedl životní úroveň obyvatelstva, jak úspěšně bojuje proti slovanskému terorismu a pyšně hovoří o rekvalifikačních střediscích pro neárijské rasy. A západní svět se chystá na svátek sportu do Německa, dodat trochu toho lesku elitám NSDAP, a ve francouzských novinách štkají běžkaři, že čtyři roky usilovně běhali a kvůli nějakým pitomým rekvalifikujícím se Čechům přece nezruší zájezd do Třetí říše.