V době probíhající pandemie jsem psal o tom, že je konec – nebo by aspoň měl být konec – s neoliberálními sny o minimálním či „štíhlém“ státu. To jsme však ještě netušili, jak brzo se toto úporně se držící delirium (zejména v řadách ODS a TOP09) s konečnou platností roztříští pod ruskými děly a raketami, byť ledaskdo počítal s tím, že jednou to přijde.

Jestli jsme totiž nepochopili, k čemu je bytelný, funkční stát v době řádění koronaviru, začínáme to snad chápat nyní, a to se vší naléhavostí. Jsou prostě věci, se kterými si nedokáže poradit jednotlivec, ba ani součet jednotlivců, a na ně právě hledíme tváří v tvář.

Dosud jsme viděli hlavně rozprodej našeho státu. Ten je zapotřebí nejen utnout, nýbrž i zvrátit. Otázkou života a smrti můžou kdykoli být strategické rezervy nejrůznějšího druhu, od potravinových rezerv po zásobu kovů. Stejně tak je naprosto nezbytné znovu vybudovat a udržovat infrastrukturu civilní obrany, nikoli její nemovitou složku privatizovat či přebudovávat k jiným účelům. Pochopitelně se to týká i pomůcek a rozličného materiálu. Péči o tuto infrastrukturu pak musí provázet kvalitně navržená a prováděná branná cvičení a cvičení civilní obrany. Ideální by bylo přemýšlet i o nějaké míře nejzákladnější soběstačnosti, v každém případě bude třeba uspíšit přebudování energetiky.

Státní aparát se musí bezpodmínečně pustit do účinného boje s cizí propagandou, přičemž podmínkou k tomu je soustavné monitorování a vyhodnocování dění v ruské a čínské informační válce na půdě západních společností. Nebude lehké vyvažovat bezpečnostní zájmy a svobodu slova, ale je na čase přestat chodit kolem horské kaše a začít rychle hledat snesitelný kompromis. Jedině tak bude možné se bránit asymetrickému boji.

Nejdůležitější ze všeho ovšem bude posilování společenské soudržnosti, jejímž klíčovým prvkem musí být solidarita. Je zapotřebí spravedlivě rozdělit dodatečné náklady na naši bezpečnost. Nesmíme dovolit, aby jakákoli její významnější součást upadla do chudoby, lhostejno, zda v souvislosti s novou geopolitickou situací, anebo v souvislosti s čímkoli jiným. Je nutné zachovat všeobecnou dostupnost veřejných služeb v kvalitě přiměřené hospodářským podmínkám a na principu rovnosti. Zvláštní pozornost a péči si zaslouží již nyní zanedbané oblasti naší země a obecně znevýhodněný venkov.

To jsou „bezpečnostní“ úkoly státu v současnosti a bezprostřední budoucnosti, přitom však zdaleka nejsou jediným druhem výzev, na něž potřebujeme odpovědět kolektivně – příprava na podnebné změny, hlavně na vedra a sucha, péče o půdu a další složky krajiny, řešení kůrovcové kalamity, transformace zemědělství či dopravy. A toto všechno neošetří „štíhlý“ stát, osazený obyvatelstvem rozdrobeným na individuální sobecké konzumenty, v němž se donekonečna rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými.