Nejznámější případ takřka úplného vyhynutí druhu, či spíše celého rodu stromu v nové době je vymizení jilmu.

Houbová choroba zvaná grafióza evropské populace jilmu oslabovala už od 20. let 20. století a od 70. let, kdy se do Evropy dostala agresivnější odrůda, vymřely až na naprosté výjimky všechny vzrostlé stromy. Zbyla jen pouhá procenta původních jedinců, a ani tyto stromy nejsou všechny přirozeně odolné, takže celý proces stále pokračuje.

Co čert nechtěl, podobná historie se nyní opakuje i s jasany. Tento rod stromů decimuje od nultých let nekróza způsobovaná houbou Hymenoscyphus fraxineus, popsanou v roce 2006. Úmrtnost se v některých pramenech uvádí na 70 až 85 procent, ale v Dánsku očekávají, že do dvaceti let uschne až 90 % všech jasanů, v Británii dokonce až 99 %. Některé studie naznačují, že přirozeně obranyschopných je nanejvýš 5 % jedinců, spíš méně.

Když se pozorněji podíváme kolem sebe, zjistíme, že jasanů v naší krajině a v našich městech není zas tak málo. Není to tedy jen smutný příběh, ale také průšvih. Je štěstím v neštěstí, že jasany u nás nepatří k obecně nejzastoupenějším druhům, na rozdíl od jiných zemí. Pak by totiž průšvih přerostl v katastrofu. Můžeme jen tiše doufat, že podobně agresivní choroba v budoucnu nenapadne některý z převažujících druhů či rodů. Srovnatelné důsledky zatím zažíváme „jen“ při odumírání smrkových a někde i borových porostů.

Někdy si říkám, k čemu je nám vlastně moderní lesnictví. Zatím nedokázalo účinně ochránit snad jediný druh. „Stromolékařství“ je zjevně stále na úrovni středověké medicíny: pustit žilou, nasadit pijavice, uříznout, zakopat mrtvolu. Volný průběh měla či má grafióza jilmů, nekróza jasanů, tracheomykóza dubů, chřadnutí olší. Žádná zázračná opatření výzkumné ústavy lesnictví nemají ani proti škůdcům – kůrovec smrkový, klíněnka jírovcová či klikoroh borový si řádí, jak je napadne. Jediná rada, kterou můžeme slyšet, je kácení napadených stromů. Někdy kolem roku 2020 začaly s velkou slávou výzkumy toho, co se děje se smrky, když trpí suchem. Aha.

Současná kůrovcová katastrofa je konec konců plodem tohoto moderního lesnictví. Výsledkem „péče o les“ je rozvrat smrkových stejnověkých monokultur často na obrovských plochách, postihující vodní režim i možnosti obnovy lesa na daných stanovištích, a paseky a okolní zbytky lesů rozježděné a udusané těžkou technikou. Po dvaceti letech osočování ekologů z ekoterorismu teď pochopili i ti, kteří se nepočítají k „zeleným“, že nebylo zcela v pořádku, pokud se lesnická teorie i praxe se zaměřovala vesměs na to, jak co na nejmenší ploše vypěstovat co nejvíc dříví prodejného za co nejvíc peněz.

Ale možná je lepší, že moderní lesnictví boj s chorobami a škůdci prakticky vzdalo. Podíváme-li se na to, jak probíhá takový boj v moderním zemědělství, můžeme být vlastně rádi, že lesy nejsou soustavně práškovány látkami, které by otrávily i poslední zbytky ještě poměrně méně – oproti polím – zasažené půdy.