Je to několik dní, co bývalý britský předseda vlády Boris Johnson v rozhovoru pro CNN řekl, že si Německo původně přálo, aby Ukrajina co nejrychleji prohrála, a Francie do poslední chvíle popírala, že se něco děje.

Odezva z německé strany byla chabá a popření nepřesvědčivé, ale na to jsme si jednak už od Němců zvykli, jednak to není zas taková novinka. V kuloárech přesně takovéto údaje kolují od počátku války a v tomto případě Johnsonovi věřím bezvýhradně.

Jednoho jímá děs z „vyspělejších sousedů“, když vidí, že naprostou většinu vojenské podpory Ukrajině poskytují zámořské USA, kterých se válka týká ze všech členských zemí NATO nejméně. Pokud jde o Evropu, s ohledem na své možnosti bezkonkurenčně vede Polsko, Pobaltí, Česko, Slovensko, kromě nich se ještě velkou měrou podílí Velká Británie a Norsko. Jedině Polsko, Česko a Slovinsko dodaly Kyjevu tanky, jakkoli to zdaleka nejsou ty nejlepší, jež má Evropa k dispozici. Velkých a v jistém smyslu určitě klíčových zemí jádra EU jako by se tato válka vůbec netýkala: v poměru ke svým zásobám těžkých zbraní darovalo Ukrajině Německo 6 % vojenských prostředků, Francie 5 %, Itálie pak nula nula nic.

Německo nebylo ani schopno Polsku dodat tanky výměnou za ty, které Poláci poskytli Ukrajině, ani vyslat slíbené posily, ve skutečnosti několik tisíc vojáků, do Litvy. Dokonce se ani neví, kdy k tomu dojde, pokud vůbec, a Litevci se opravdu velice zlobí. A nelze se jim divit. A když Poláci navrhli Němcům, aby střely Patriot na ochranu proti raketám raději darovali Ukrajině spíš než jim, spustila se další lavina nejtrapnějších výmluv, aby je nakonec utnul generální tajemník NATO. Stoltenberg řekl, jako už tolikrát, že to je na rozhodnutí každé země a Německo o svolení NATO určitě žádat nemusí. To je zavedený modus operandi spolkové vlády: německá ministryně obrany omílá stále tutéž lež dokola již mnoho měsíců, aniž by jí v nejmenším vadilo, že USA i ústředí NATO její „argumenty“ vyvrátily. Němci, jeden z nejbohatších národů na světě, zmatečně pobíhají a volají „náš blahobyt, náš blahobyt!“ (titulků na téma unser Wohlstand jsou v německých novinách posledních měsíců stovky), propadají apokalyptickým vizím „zimy hněvu“ (Wutwinter) a líčí, jak je například hrozně depresivní, když se na noc neosvítí kostely a hrady, nebo se dojímají, jak je to zdraví škodlivé, když se kvůli úsporám musí zavřít bazén. Anebo v panické hrůze z výpadků elektřiny skupují svíčky.

Jinými slovy, „stará“ Evropa – což je sám o sobě kryptokoloniální pojem – hledí již vlastně bez většího zájmu na genocidní válku se všemi doprovodnými jevy, s plným rejstříkem válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, a je „unavená“. Podpora Ukrajině klesá, mírotvůrci opět vyskakují jak houby po dešti a diplomacie se opět stává domnělým všelékem. Co na tom, že v ruské televizi pravidelně probíhá hecování ke genocidě, k jaderné válce, k útokům na další státy, že se tam hlasitě schvalují ta nejhorší zvěrstva.

Hemžení chamberlainů – tentokrát tragikomicky paradoxně nikoli britských, nýbrž německých – a daladierů v nových převlecích a v rouše beránčím je otřesnou ukázkou míry ochoty hájit „západní hodnoty“. Byť by to mělo být i jen prakticky bezbolestně dodáním malého zlomku v skladech rezivějících zbraní, jež vlastní. Není to jen odpuzující morální selhání, ale i naprostá bezpečnostní bezradnost. Nebude v Evropě mír a nebude bezpečí, pokud Rusko nebude v této válce poraženo, a to se týká úplně stejnou měrou její západní poloviny jako poloviny východní, která to velmi rychle pochopila. Stokrát to můžou říkat bezpečnostní analytici, k smrti se můžou v témže smyslu umluvit odborníci typu Timothy Snydera, podpora Ukrajinců zůstává nedomrlá a spíše se vytrácí, než aby naopak rostla s ukrajinskými úspěchy na bojišti.

Kromě úvah o jiných, pro nás potenciálně drtivých důsledků mě často začíná napadat jedna věc. Ukrajinci jsou zatvrzelí v boji, ale také naplněni nadějí a nadšením pro svou budoucnost v EU. Jak se asi zachovají, pokud se jim kvůli selhávající podpoře Západu nepodaří agresora vytlačit ze svého území a pochopí, že jim „stará“ Evropa vlastně vrazila dýku do zad)?