S tím, jak se válka na Ukrajině prodlužuje, čím dál víc se opět začínají ozývat tací, kteří vyzývají k diplomatickému řešení. Zní to tak hezky, sednout si za jednací stůl a všechno to zbytečné utrpení jednou pro vždy ukončit. A vypadá to ještě líp – kdo by nechtěl být za realisticky uvažujícího lidumilce a vyznavače míru?

Co na tom, že podobní diplomatičtí mírotvorci, včetně řady politických a intelektuálních představitelů Evropy, se objevili hned na začátku ruského přepadení, aby byly jejich komické představy rozdupány na prach tehdy ještě sebevědomými agresory? A přitom to nebylo zas až tak nečekané. Rusko se nevrhlo do války proto, aby si vzápětí své úmysly nechalo vymluvit.

Po tom, co Rusko předvedlo od 24. února 2022, je stěží uvěřitelné, že je někdo schopen vážně uvažovat o možnosti diplomatického ukončení této přiznaně genocidní války, ba dokonce za to veřejně plédovat. Který válečný zločin a zločin proti lidskosti Rusové, prosím, ještě nespáchali? Moc jich už nebude. Jsou prostředky, jejichž použití se štítili, pokud jim to přineslo aspoň zdánlivě nějaký prospěch? Pokud jde o to, co by se stalo s uloupeným územím, stačí se podívat, jak se okupanti chovají v „osvobozených“ oblastech. Nejlepší by bylo, kdyby dotyční „vyjednavači“ vyrazili na prohlídku ruských mučíren a hromadných hrobů nepohodlných civilistů.

A pokud jde o možnost, že by se ruské elity umoudřily, asi se „diplomaté“ málo dívají na ruskou televizi. Není totiž nutné pročítat rozbory bezpečnostních analytiků, aby se člověk dozvěděl, že se Kreml nevzdal ani na okamžik cíle vymazání Ukrajiny a ukrajinského národa coby „eschatologického nepřítele“ z povrchu zemského (nejnověji zde). Prohlášení propagandistů, oborníků zvaných do sdělovacích prostředků, politiků či vysokých důstojníků se překrývají a zesilují v jednom hlasitém proudu nejodpudivějších genocidních výzev v obalu nacistické rétoriky (přehled např. zde).

Mírotvůrci v důsledku nenavrhují nic jiného, než aby na okupovaných územích Ukrajiny, jež by připadla Rusku mírovými jednáními za ruských podmínek, zavládla pro „osvobozené“ oblasti tradiční esesácká idyla. To je skutečnost, k níž je nutno zaujmout postoj, i pokud necháme na chvíli stranou otázky spravedlivosti, mezinárodního práva, budoucnosti evropské bezpečnosti či geopolitických důsledků. Možná si naše bílé holubice nevšimly toho, dlouhodobě shromažďovalo údaje z internetu, aby na jejich základě vypracovalo gestapácké seznamy osob k hromadným popravám, věznění a zastrašování.

Navíc na základě dnes již bohužel bohatých zkušeností lze s jistotou tvrdit, že se Rusko zásadně necítí vázáno žádnými zárukami, dohodami, pravidly a že nezná meze při jejich porušování a překračování. Současný ruský režim je zločinný v naprosto konkrétním smyslu, je to organizovaný zločin s jaderným kufříkem v ruce a s plnou hlavou ideologie nelišící se přespříliš od doktríny Třetí říše. Chce-li někdo s Ruskem jednat o „kompromisu“ a diplomatickém ukončení války na Ukrajině, je to jako říct v určitém okamžiku Hitlerovi: už prosím dejte pokoj, jsme „unavení“, nechte si půl Polska a ty miliony Poláků a Židů klidně nažeňte do vyhlazovacích táborů. A věřit, že to pomůže ukončit násilí v Evropě a zajistit jí bezpečí do budoucna.

Za pozornost stojí, že ruská strana v posledních dnech vyzývá k jednáním, aniž by v nejmenším změnila své požadavky, jejichž splnění by znamenalo prakticky kapitulaci Ukrajiny v plném rozsahu. Výsledkem by bylo leda to, že by Rusko dosáhlo bez dalších nákladů svých cílů, které nyní není schopno zajistit vojensky. Ostatně sami Rusové navíc příležitostně připustí, že případné příměří by sloužilo jen k tomu, aby si ruské vojsko oddechlo a přeskupilo se. Myslím, že by nebylo rozumné toto tvrzení považovat za klam, i když nepopírám, že ruský informační prostor je v zásadě jedna jediná obří lež.

Nakonec, vždyť ani někteří Rusové nevěří ve smysluplnost rozhovorů – podle nich je snazší dohodnout se s Poláky či antarktickými tučňáky než s „Rusy, kteří si myslí, že jsou Ukrajinci“.