Už tak vzrušenou německou debatu o postupech radikálních klimatických aktivistů z hnutí Poslední generace v posledních dnech dodatečně rozvířil malý, ale poučný skandál.

Ukázalo se totiž, že dvě osoby, jež za Poslední generaci vystupují, nedorazily k soudu projednávajícímu jejich chování při protestech proto, že odletěly na dovolenou do Thajska. Vcelku pochopitelně to vyvolalo obecné pobouření. Pokud se totiž přilepím k vozovce, asi bych to měl myslet s ochranou podnebí vážně, a ne vzápětí využít naprosto zbytečného dálkového letu, při němž se jak známo vypustí do ovzduší nemalé množství kysličníku uhličitého.

Je to jednoduché: cesta z Prahy do Bangkoku a zpět znamená uletět letadlem více než 17 000 km. Necháme-li stranou kvalitu paliva a škodlivost zplodin, emise uhlíku při dálkovém letu odpovídají přibližně emisím při jízdě průměrným vozidlem. Sedmnáct tisíc kilometrů odpovídá velmi zhruba průměrnému ročnímu nájezdu českého rodinného auta. To znamená, že jestliže za celý rok nesednu do automobilu, abych chránil podnebí, jedinou dovolenou v Thajsku své zajisté ušlechtilé snahy popřu.

Přistižení aktivisté se zpočátku hájili tím, že thajská dovolená nikterak nepopírá oprávněnost dotyčného člověka požadovat od vlády určitá opatření, stejně jako že nemá vliv na pravdivost předkládaných argumentů, a tudíž ani na otázku nutnosti všemi dostupnými cestami snížit objem vypouštěných skleníkových plynů. Zaznělo tvrzení, na kterém něco může být, že jestliže chceme čekat na to, až se všichni dobrovolně vzdají létání a dalších uhlíkově náročných kratochvílí, nikdy se žádných výsledků nedočkáme a všichni shoříme. Mohli samozřejmě dodat, a je klidně i možné, že to také někde v debatách zaznělo, že emise uhlíku z letecké dopravy tvoří dost malou část celkového úhrnu emisí skleníkových plynů.

Z logického hlediska mají pravdu. Potíž spočívá v tom, že aktivismus má politické cíle a je nasměřován do společnosti, kterou se snaží ovlivnit. Má přesvědčit druhé k určitým krokům či vzorcům chování. A to bez důvěryhodnosti jde zpravidla dost těžko. Lidem se nelze divit, že jsou velmi citliví na to, pokud někdo káže vodu, leč pije víno. Když před několika lety pohřbíval zjevně předčasně klimatické hnutí John Michael Greer, jeden z nejvýznačnějších amerických teoretiků ropného zlomu, jako jednu z hlavních příčin určil právě pokrytectví bojovníků proti globálnímu oteplování. V sázce je tu samotná legitimita protestů, při nichž je saháno k čím dál drastičtějším prostředkům nezřídka za hranou zákona.

Souhlasím, že otázka, jak zabránit nejhorším podnebným změnám, je nesnesitelně naléhavá. Pohnutkám Poslední generace dobře rozumím a obavy jejích zástupců sdílím, ačkoli pochybuji, že lepení k silnicím a polévání obrazů v galeriích je správná cesta, jak něčeho dosáhnout – třeba už jsem jen příliš málo radikální tam, kde by to bylo zapotřebí. Dlouhá léta se stavím proti automobilismu a přebujelé letecké dopravě. Jenže když už kritizuji ostatní, aspoň sám nejezdím autem, které ani nevlastním, ani nelétám, nejen zbytečně, nýbrž prakticky vůbec. Nepřipadne mi proto jako moc dobrý nápad chodit s transparenty a horovat za ochranu klimatu, a myslet si, že to za mě zařídí politici a že do té doby se můžu chovat jako prase, protože se prý dobrovolnou askezí jednotlivce nic nevyřeší. Dopadne to jako nyní v Německu – diskreditací správné věci.