Na 9464. zasedání Rady bezpečnosti OSN 31. října 2023 delegát ČLR Keng Šuang stručně představil své stanovisko k dění na Ukrajině.

V zásadě se jednalo o již stokrát omleté mantry, ale tím líp lze na tomto vyjádření předvést ono mistrné pokrytectví, se kterým Čína k ruské agresi na Ukrajině od samotného počátku přistupuje. Zároveň je to dobrá ukázka toho, k čemu je a bude OSN, které se postupně dostává pod silný vliv ČLR a spřátelených států, kterým na původních hodnotách, na nichž organizace stojí, nezáleží ani za mák, pokud ovšem nemůžou posloužit jako pláštík pro krytí jejich vlastních zájmů. O tom sice opakovaně píšou kolegové ze Sinopsis (např. zde, zde, zde či zde), ale v souvislosti s děním v Izraeli v pásmu Gazy se tato otázka začala probírat v mezinárodním informačním prostoru s novou naléhavostí.

Podle Keng Šuangových slov trápí ČLR v „ukrajinské krizi“ osudy běžného obyvatelstva a civilní infrastruktury. V ozbrojeném střetu prý není vítězů, pouze přináší útrapy nevinnému lidu. Neustále eskalující boje již způsobily vážné škody na civilní infrastruktuře a výpadky zabezpečení vodou, elektřinou či teplem. ČLR je nadmíru znepokojena nadcházející zimou a vyzývá zúčastněné strany k dodržování mezinárodního humanitární práva, přičemž mezinárodní společenství by mělo postiženým poskytnout zvýšenou pomoc. „Ukrajinská krize“ ohrožuje celosvětovou potravinovou, energetickou a finanční bezpečnost, narušuje hospodářské oživení a udržitelný rozvoj – a kdo to nejvíc odnese? No přece rozvojové země, na kterých ČLR tak záleží! A proto nezbývá Číně než apelovat na – ochranu výrobních a dodavatelských řetězců (hlavně žádný derisking!) a prostřednictvím toho na snížení nežádoucích dopadů na nevinný lid jednotlivých zemí světa.

ČLR volá po zrušení jednostranných sankcí a opuštění úkonů „jurisdikce dlouhé paže“; „Vlivné země“ by měly působit konstruktivně, nevyhrocovat konfrontaci, nevyostřovat rozpory a neprodlužovat válčení, místo toho by měly vytvořit příhodné podmínky pro mír. ČLR vyzývá k co nejrychlejšímu zastavení bojů, usiluje o mír a rozhovory a doufá v brzké politické řešení. Zvyšuje prý svou angažovanost, buduje konsenzus a postupně vytváří podmínky pro obnovení mírových rozhovorů. ČLR v každém případě hodlá stát na straně míru a dialogu, udržovat se všemi příslušnými stranami komunikaci a zasazovat se o vyřešení „ukrajinské krize“ a obnovení míru a stability v Evropě.

Tento absurdní guláš prázdných frází, lží a polopravd protkaný protizápadními invektivami, nepříliš dobře maskovanými obavami o vlastní zájmy a alibismem je naprosto typickým příkladem čínské diplomacie coby součásti čínského modelu pěstování mezinárodních vztahů. Jasně proruský, perverzně nespravedlivý postoj je obalen do líbivě znějících blábolů o míru, rozvoji a blahu prostého lidu. Pokud někde přežívá zlovolný propagandistický duch SSSR a jeho satelitů, je to současná ČLR.

V čínském pojetí nepřepadla Ruská federace, puzená svou imperialistickou ideologií euroasianismu, Ukrajinu integrující se do evropského civilizačního prostoru i navzdory agresi nízké intenzity probíhající od r. 2014. Kdepak! To jen nějak vznikla „ukrajinská krize“, která „nemá vítězů“, a určitě by neměla vítězů, ani kdyby bylo Rusko uchvátilo celou Ukrajinu. Rusko není jmenováno ani jednou, natožpak aby se řeklo, že civilní infrastrukturu ničí právě ono svými cílenými údery raketami a drony a že způsobuje utrpení běžných obyvatel výhradně ono. Právě naopak, i ten jediný odkaz na Rusko spočívá ve stížnosti na sankce, které na ně byly uvaleny, a na činnost mezinárodního soudu v Haagu.

Za všechno můžou ti, kteří pomáhají Ukrajině při obraně. „Vlivnými zeměmi“ a zejména vykonavatelem „jurisdikcí dlouhé paže“ – což je v poslední době oblíbený prvek oficiálních protiamerických výpadů – se samozřejmě myslí hlavně USA. Zlí západní imperialisté jen přilévají vodu do ohně a znemožňují uzavření všemi kýženého míru, který je na dosah, jen být konstruktivnější, soudruzi. Není přece nic jednoduššího, než zavést dialog a obnovit mírové rozhovory, vedoucí k politickému řešení: stačí odevzdat Rusku pětinu nejstrategičtějšího území, v Kyjevě instalovat vládu proruského protektora Medvedčuka a případně jen vše doladit tím, že se nechá popravit každý, kdo si myslí, že je Ukrajinec, a ne Rus.

Celé to zní o to nestoudněji, uvážíme-li, že právě ČLR by zaprvé pravděpodobně mohla Rusko přesvědčit a/nebo donutit k ukončení války a stažení z Ukrajiny, zadruhé svou spoluprací s Ruskem umožňuje přežití Putinova režimu a pokračování v agresi a zatřetí má z konfliktu řadu výhod. Místo „konstruktivních“ řešení nedávno Rusům dodala Severní Korea, spojenecký režim na ČLR do značné míry závislý a řídící se vesměs názory a doporučeními staršího bratra Si, milion dělostřeleckých granátů. Z toho je věru patrné, že ČLR a bratrská KLDR jsou posledními obyvateli tábora míru na severní polokouli – možná ještě se Srbskem, Maďarskem, Slovenskem a perspektivně Rakouskem.

Na otázku, k čemu je OSN, se nabízí jednoduchá a výstižná odpověď, která ovšem přesahuje hranice slušné mluvy. Možná výroky ministryně Černochové nebyly nejdiplomatičtější, téměř jistě nebyly na místě s ohledem na její gesci a celé to k ničemu dobrému nevedlo, ale jisté je podle mě to, že v zásadě má pravdu. Pokud bude OSN vypadat, jak vypadá, nebo se bude ještě zhoršovat, bude mít smysl leda jako spolek pro prosazování agendy různých diktatur a je otázka, proč v něm dělat křoví. Obávám se, že si demokratické země hlásící se hodnotově k chartě OSN budou muset najít jinou platformu – všechno hezké jednou končí.