Šípkové království má na vyzbrojení šest až deset let
Západní zpravodajské služby stejně jako ukrajinská vojenská rozvědka HUR odhadují, že Rusku bude trvat deset let, než obnoví své vojenské schopnosti po jejich opotřebování v současné ukrajinské válce a bude připraveno na další útok.
Ředitel HUR Kyryl Budanov, ale třeba i Taras Čmut, zakladatel významného fondu Povernys’ žyvym (Vrať se živý), který úzce spolupracuje s ukrajinskou armádou, počítají v budoucnosti zcela samozřejmě s revanšistickým úderem z východu bez ohledu na to, jak právě probíhající fáze ruské agrese dopadne. Nyní německá Společnost pro zahraniční politiku (DGAP) zveřejnila shrnutí toho, co je třeba udělat k odstrašení Ruska od přepadení členských zemí NATO na východním křídle, a konstatuje, že podle některých odhadů není vyloučené, že se Rusko zvládne vzpamatovat v ještě kratším čase – za šest let.
Je třeba říci, že informovaní a nezaslepení o nutnosti radikálně přehodnotit bezpečnostní priority a připravit Evropu na případnou válku s Ruskem ví už přinejmenším deset let. Ve svých bezpečnostních dokumentech se Rusové svými záměry příliš netajili, natožpak aby skrývali své revizionistické ultrapravicové sny ve svých článcích teoretici euroasianismu, kterým se postupně dostávalo čím dál víc sluchu ve středním proudu ruského státního aparátu i u vládnoucí mafie. Na velkolepé přezbrojení ruské armády šlo od roku 2008 stále více peněz z veřejných zdrojů a jenom machinace s čísly zastíraly skutečnost, že RF sestavuje prakticky válečný rozpočet. A když státy zbrojí, zpravidla to není jen pro srandu králíkům. Do 24. února 2022 ovšem byli ti, kteří bili na poplach, málo slyšet a jejich hlasy nebyly brány vážně. Byli počastováni nálepkou rusofobů, alarmistů a válečných štváčů, a Šípkové království mohlo podřimovat sladkým spánkem domnělého konce dějin dál.
Potíž je, že ospalost evropské Růženky přetrvává, byť si všimla, že není vše, jak by mělo být. Letargicky mžourá na Rusko, které přešlo na válečné hospodářství a je schopno vyrábět násobně víc munice než celý Západ dohromady, a na vojenskou spolupráci RF s Íránem a KLDR za krytí ČLR, která sama o sobě zbrojí závratným tempem. EU se bije se v hruď, když dodá Ukrajině pár desítek tanků a smutně krčí rameny na svým slibem dodat Kyjevu milion dělostřeleckých granátů – což je zlomek toho, co dokáže dát dohromady osa zla.
To, o čem nikdo nechtěl ani slyšet, se přitom nyní vrátilo se vší naléhavostí. A máme přitom štěstí – kdyby nebylo Ukrajiny, za frontovou linií, která nyní probíhá Donbasem, už brzy mohla být podstatná část středovýchodní Evropy. Vidíme v přímém přenosu, jak je těžké získat zpět jednou ztracené území, a jisté je, že by za nás zbytek NATO nebojoval se stejným nasazením jako Ukrajinci za východní Ukrajinu, bojoval-li by vůbec. Pokud nechceme skončit bídně, čeká nás zápas s časem o znovuvybudování vojenských kapacit, částečně i zbrojního průmyslu. Je potřeba plnit a rozšiřovat sklady zbraní a střeliva, je nutno zajistit dostatečné pokrytí evropského území protivzdušnou obranou. Armády NATO se budou muset připravit na vedení války kontinentálního rozsahu, včetně koordinace velkých jednotek až po úroveň divizí, nikoli na šarvátky s Talibánem.
Pro případ války by ovšem mělo být náležitě připraveno všechno obyvatelstvo a této vyhlídce uzpůsobena základní infrastruktura. Cvičení civilní obrany, kterým se všichni smáli, by měla být obnovena v daleko větším rozsahu a samozřejmě na patřičné úrovni, protiletecké a protiatomové kryty, které jsme přestavěli na atrakce a zábavní podniky, by měly být oprášeny, rozšířeny, modernizovány. Jistě dnes ale existuje široké spektrum dalších možností, jak posílit odolnost a činnou ochranu civilního obyvatelstva a jeho spolupráci s vojskem při obraně země, o kterých vím jen málo, na rozdíl od odborníků na slovo vzatých – anebo Ukrajinců, kteří se učí za pochodu v praxi a do budoucna se, soudím, stanou předními, ba nedostižnými evropskými znalci na bezpečnostní problematiku.
Na co se často, mám pocit, zapomíná, je skutečnost, že by bylo záhodno věnovat náležitou péči taky jadernému odstrašení, jež je v současnosti zcela nedostatečné. Zatímco Rusko má po ruce tisíce jaderných hlavic různých ráží na nejrozmanitějších nosičích a udržuje je v pohotovosti na samotných východních hranicích NATO, ba dokonce i za nimi, totiž v Kaliningradu, disponuje Evropa hrstkou starých gravitačních bomb umístěných na pozemních základnách daleko na západním okraji světadílu. Toho se Rusové asi dvakrát nezaleknou, zejména budou-li přesvědčeni, že USA pod nějakým případným trumpistou v Bílém domě v případě jaderného útoku na Evropu nepodniknou odvetný protiúder.
Úkolů je spousta a jsou to úkoly nesnadné. Při troše dobré vůle jsou však zvládnutelné. A my bychom v EU tu dobrou vůli opravdu měli najít, a opravdu rychle. Protože bez ní se nám dost snadno může stát, že se jednoho rána probudíme do stejných kulis, jako Ukrajinci v Černihově, Sumách, Charkově, Chersonu, Mariupoľu a mnohých dalších městech v únoru roku 2022, nebo do ještě horších, zamořených radiací. A Rusové mají zásoby černých pytlů ještě z Ukrajiny, kde je po prohrané bitvě o Kyjev a následnému stažení ze severních oblastí nemohli všechny řádně využít, příručku kopání masových hrobů mají zajisté při sobě, když už ji z internetu stáhli, a FSB si bezpochyby vede své seznamy pečlivě.
Aktualizace: Rozhovor s Milanem Mikuleckým tento příspěvek dokonale dokresluje.
Ředitel HUR Kyryl Budanov, ale třeba i Taras Čmut, zakladatel významného fondu Povernys’ žyvym (Vrať se živý), který úzce spolupracuje s ukrajinskou armádou, počítají v budoucnosti zcela samozřejmě s revanšistickým úderem z východu bez ohledu na to, jak právě probíhající fáze ruské agrese dopadne. Nyní německá Společnost pro zahraniční politiku (DGAP) zveřejnila shrnutí toho, co je třeba udělat k odstrašení Ruska od přepadení členských zemí NATO na východním křídle, a konstatuje, že podle některých odhadů není vyloučené, že se Rusko zvládne vzpamatovat v ještě kratším čase – za šest let.
Je třeba říci, že informovaní a nezaslepení o nutnosti radikálně přehodnotit bezpečnostní priority a připravit Evropu na případnou válku s Ruskem ví už přinejmenším deset let. Ve svých bezpečnostních dokumentech se Rusové svými záměry příliš netajili, natožpak aby skrývali své revizionistické ultrapravicové sny ve svých článcích teoretici euroasianismu, kterým se postupně dostávalo čím dál víc sluchu ve středním proudu ruského státního aparátu i u vládnoucí mafie. Na velkolepé přezbrojení ruské armády šlo od roku 2008 stále více peněz z veřejných zdrojů a jenom machinace s čísly zastíraly skutečnost, že RF sestavuje prakticky válečný rozpočet. A když státy zbrojí, zpravidla to není jen pro srandu králíkům. Do 24. února 2022 ovšem byli ti, kteří bili na poplach, málo slyšet a jejich hlasy nebyly brány vážně. Byli počastováni nálepkou rusofobů, alarmistů a válečných štváčů, a Šípkové království mohlo podřimovat sladkým spánkem domnělého konce dějin dál.
Potíž je, že ospalost evropské Růženky přetrvává, byť si všimla, že není vše, jak by mělo být. Letargicky mžourá na Rusko, které přešlo na válečné hospodářství a je schopno vyrábět násobně víc munice než celý Západ dohromady, a na vojenskou spolupráci RF s Íránem a KLDR za krytí ČLR, která sama o sobě zbrojí závratným tempem. EU se bije se v hruď, když dodá Ukrajině pár desítek tanků a smutně krčí rameny na svým slibem dodat Kyjevu milion dělostřeleckých granátů – což je zlomek toho, co dokáže dát dohromady osa zla.
To, o čem nikdo nechtěl ani slyšet, se přitom nyní vrátilo se vší naléhavostí. A máme přitom štěstí – kdyby nebylo Ukrajiny, za frontovou linií, která nyní probíhá Donbasem, už brzy mohla být podstatná část středovýchodní Evropy. Vidíme v přímém přenosu, jak je těžké získat zpět jednou ztracené území, a jisté je, že by za nás zbytek NATO nebojoval se stejným nasazením jako Ukrajinci za východní Ukrajinu, bojoval-li by vůbec. Pokud nechceme skončit bídně, čeká nás zápas s časem o znovuvybudování vojenských kapacit, částečně i zbrojního průmyslu. Je potřeba plnit a rozšiřovat sklady zbraní a střeliva, je nutno zajistit dostatečné pokrytí evropského území protivzdušnou obranou. Armády NATO se budou muset připravit na vedení války kontinentálního rozsahu, včetně koordinace velkých jednotek až po úroveň divizí, nikoli na šarvátky s Talibánem.
Pro případ války by ovšem mělo být náležitě připraveno všechno obyvatelstvo a této vyhlídce uzpůsobena základní infrastruktura. Cvičení civilní obrany, kterým se všichni smáli, by měla být obnovena v daleko větším rozsahu a samozřejmě na patřičné úrovni, protiletecké a protiatomové kryty, které jsme přestavěli na atrakce a zábavní podniky, by měly být oprášeny, rozšířeny, modernizovány. Jistě dnes ale existuje široké spektrum dalších možností, jak posílit odolnost a činnou ochranu civilního obyvatelstva a jeho spolupráci s vojskem při obraně země, o kterých vím jen málo, na rozdíl od odborníků na slovo vzatých – anebo Ukrajinců, kteří se učí za pochodu v praxi a do budoucna se, soudím, stanou předními, ba nedostižnými evropskými znalci na bezpečnostní problematiku.
Na co se často, mám pocit, zapomíná, je skutečnost, že by bylo záhodno věnovat náležitou péči taky jadernému odstrašení, jež je v současnosti zcela nedostatečné. Zatímco Rusko má po ruce tisíce jaderných hlavic různých ráží na nejrozmanitějších nosičích a udržuje je v pohotovosti na samotných východních hranicích NATO, ba dokonce i za nimi, totiž v Kaliningradu, disponuje Evropa hrstkou starých gravitačních bomb umístěných na pozemních základnách daleko na západním okraji světadílu. Toho se Rusové asi dvakrát nezaleknou, zejména budou-li přesvědčeni, že USA pod nějakým případným trumpistou v Bílém domě v případě jaderného útoku na Evropu nepodniknou odvetný protiúder.
Úkolů je spousta a jsou to úkoly nesnadné. Při troše dobré vůle jsou však zvládnutelné. A my bychom v EU tu dobrou vůli opravdu měli najít, a opravdu rychle. Protože bez ní se nám dost snadno může stát, že se jednoho rána probudíme do stejných kulis, jako Ukrajinci v Černihově, Sumách, Charkově, Chersonu, Mariupoľu a mnohých dalších městech v únoru roku 2022, nebo do ještě horších, zamořených radiací. A Rusové mají zásoby černých pytlů ještě z Ukrajiny, kde je po prohrané bitvě o Kyjev a následnému stažení ze severních oblastí nemohli všechny řádně využít, příručku kopání masových hrobů mají zajisté při sobě, když už ji z internetu stáhli, a FSB si bezpochyby vede své seznamy pečlivě.
Aktualizace: Rozhovor s Milanem Mikuleckým tento příspěvek dokonale dokresluje.