V řadě evropských zemí demokratické strany a „lepší společnost“ s trestuhodnou lehkomyslností a nabubřelou mravní nadřazeností přenechaly téma přistěhovalectví, které bývá pro lidi tak důležité, že zastíní všechna ostatní, stranám na pravém okraji politického spektra.

Nyní je patrné ve vší nádheře, jak to bylo neprozíravé. V kavárnách hlavních evropských měst se to donedávna nedalo veřejně říct, aniž by člověk nebyl obratem umlácen čepicí málem coby neonacista. Když však dopadly volby ve Švédsku, ve Švýcarsku, v Nizozemí, jak dopadly, když je podpora ultrapravice ve Francii, v Německu, Rakousku nebo ve Finsku dvacet a procent a víc, je třeba si přestat lhát do kapsy. Ostatně mám za to, že si to pomalu začínají uvědomovat i ti, kteří o tom dřív zarytě odmítali uvažovat, a že jim k tomu dost napomohly demonstrace muslimských imigrantů na podporu Hamásu.

Jde o to, že zejména v některých zemích byla dlouhodobě vytěsňována naprosto legitimní debata o tom, kolik přijímat přistěhovalců a za jakých podmínek, z veřejného prostoru coby záležitost, o níž hodní a pokrokoví lidé nediskutují. Na základě téhož dogmatu byly bagatelizovány i všechny množící se potíže s nezvládnutou integrací i s nefunkčním systémem odsunu odmítnutých žadatelů o azyl do země původu. Bylo zřejmé, že tabu uvalené „lepší společností“ na takovou neuralgickou věc, která v dotčených státech kolikrát zásadním způsobem začala zasahovat do každodenního života běžných obyvatel, způsobí leda trauma a obrovský protitlak. Když se postupně ukázalo, že žádná ze systémových stran, ať už nalevo či napravo od středu, nehodlá frustraci podstatné části voličů vzít vážně, ti se přestávají ostýchat volit populistickou ultrapravici, zvlášť když sledují podobné trendy v ostatních státech. Tyto strany se tak ledaskde staly jedinými politickými subjekty, které spravují agendu kritické veřejné a politické debaty o imigraci a jako jediné nabízejí alternativu vůči dosavadní hegemonii „vítací“ ideologie.

Ultrapravice má ovšem kupu daleko, daleko horších záměrů, než je zastavení přílivu cizinců. Většina z jejích programových snah ohrožuje nejen liberální demokracii a svobodnou společnost, nýbrž i samotné bezpečnostní základy daných zemí. V evropských podmínkách se zpravidla – paradoxně navzdory vší vlastenecké rétorice – jedná o vlastizrádné strany, které kolaborují s nenávistně nepřátelským Ruskem a s jeho strategickým partnerem ČLR a důsledně podrývají kolektivní obranu v rámci NATO, bez níž jsou jednotlivé státy Evropy vůči RF prakticky zcela bezbranné. Jenže docela dost velkém podílu voličů je to zjevně jedno, tato rizika nedoceňují – jak zaznělo opakovaně, pro nizozemské voliče nebylo téma Ukrajiny zdaleka tím nejdůležitějším a Wildersovi příznivci pro něj hlasovali z úplně jiných důvodů.

Můžeme si o tom myslet svoje: třeba, že je to neprozřetelnost, krátkozrakost, ba čirá idiocie, která se spíš dřív než později voličům škaredě vymstí. Ale je to tak, a je to svým způsobem za daného stavu věci pochopitelné, a co víc, tzv. demokratické strany stejně jako společenské elity na tom nesou nezpochybnitelný díl viny. Ptejme se jednoduše a realisticky, zda není lepší vláda kterékoli ze systémových stran s pragmaticky protiimigračním programem, než vláda ultrapravice, u níž bude odpor proti přistěhovalectví tím nejméně problematickým rysem? Odpověď je pro každého, kdo se nehlásí k politickému okraji, asi jasná bez ohledu na to, jaký má osobní postoj k imigraci.

Co bylo právě řečeno, ovšem platí spíš pro Evropu jako celek. U nás se věci mají přece jen jinak. Žádný příliv přistěhovalců z mimoevropských zemí se totiž nekonal a nekoná, v podstatě žádná strana pomyslné otevírání náruče v úmyslu nemá – pokud tedy není řeč o Ukrajincích, což je úplně jiná liga a můžeme být opravdu hrdí na to, kolik jsme jich přijali, byť už míň hrdí můžeme být na to, v jakých teď u nás žijou podmínkách. Ale i přesto jsou u nás lidé schopni ve velkém volit proruského fašistu Okamuru a v ještě daleko větším měřítku pak Babiše, který se bohužel zhlédl v Orbánovi a od SPD se pomalu dá odlišit už jen stěží. A to o Rusech víme přece jenom o něco víc než Holanďani, Francouzi, ba i než Němci. Zjevně se jedná o jiný mechanismus, jehož podstatu nám naznačí statistické údaje o elektorátu SPD a ANO. U nás zkrátka moc omluv a racionálních vysvětlení pro jeho počínání nemáme – a to říkám jako někdo, komu bylo špatně z Fialy ještě před volbami.