V lednu uplynulo dvacet let od úmrtí prof. Alexandra Sticha, který patřil nejvýraznějším bohemistům 20. století, zejména v jeho závěru, poté, co se mohl v r. 1990 navrátit do vědeckého a veřejného života.

Tehdy se stal v oblastech svého zájmu klíčovou, určující osobností, navíc díky neutuchajícímu popularizačnímu úsilí dalece přesahující hranice akademického prostředí. Šíře témat, jimiž se zabýval, byla úctyhodná, leč asi nejvýrazněji je dnes poprávu spojován s problematikou barokní češtiny, českého barokního písemnictví a jeho vztahu k národnímu obrození i k době následující. V souvislosti s tím se vyjadřoval také k souvisejícím otázkám předobrozenského pojetí českého národa či dějin českého jazykového práva.

V polistopadovém akademickém prostředí sehrával Alexandr Stich, od r. 1990 zabydlený na FF UK v Praze, úlohu neúnavného organizátora vědecké, pedagogické a osvětové činnosti – i když tato odtažitá slova, obávám se, sotva dokážou vystihnout jeho nasazení, záběr a význam. Lze myslím bez nadsázky říci, že byl hlavním hybatelem výzkumu jazykového a slovesného baroka v podmínkách nově nabyté svobody a že, aspoň v určitém smyslu, založil celou „svou“ školu. Mimo jiné totiž kolem sebe shromáždil četnou skupinu žáků, z nichž mnozí pak patřili či dodnes patří mezi nepřehlédnutelné badatele na tomto poli a pokračují tak či onak v jeho odkazu.

Širší veřejnost ovšem může zajímat spíš jeho činnost publicistická, jejíž plody jsou podle mého názoru právěže stále aktuální, jak hlásá nadpis tohoto příspěvku, a to přinejmenším touž měrou jako v době svého otištění. Prof. Stich se totiž soustavně vyjadřoval ve sdělovacích prostředcích k naléhavým, nezřídka ožehavým záležitostem soudobého kulturního a intelektuálního života, které měly vazbu na jeho odbornost – užívání češtiny v nejrozmanitějších historických, společenských a kulturních souvislostech a její sepětí s českou kulturou. Se svou neuvěřitelnou sečtělostí, jasně hodnotově ukotven, pouštěl se nezřídka do polemik s nedostatečně informovanými, leč bohužel častěji se zcela neinformovanými, ale o to hlasitěji a sebevědoměji vytrubovanými názory týkajícími se českého jazyka, českého písemnictví, českého národa a jejich dějin ve vzájemné provázanosti.

Často pomocí odkazů na konkrétní textové doklady, ba citací ze starší literatury, nabourával „módní, ba poněkud už snobské teze“, patřící „k intelektuální výbavě kdejaké odborné i novinářské bytosti“, které se vyrojily po r. 1989 coby v zásadě příznačná česká revizionistická odezva na minulé období, spočívající v prostoduchém prohození znamínek a popření všeho toho, co předchozí epochy považovaly za samozřejmé. Ukazoval, že – jak je dnes přinejmenším mezi medievisty dobře známo – jazykové pojetí národa v českých zemích vykrystalizovalo daleko dříve než za obrození, přesvědčivě dokazoval, že u nás bylo rozšířené dávno před Jungmannem, a bránil jeho i další otloukánky polistopadového narativního běsnění, např. Jiráska, před nesmyslnými obviněními z vynálezu českého jazykového nacionalismu. Dokládal organickou návaznost pozdního humanismu, baroka a obrození a hájil názor, dnes poměrně široce přijímaný, že žádné diskontinuity mezi raným novověkem a moderní dobou u nás nebylo, ale na rozdíl od mnohých jiných si byl vědom toho, že zejména 18. století bylo pro češtinu a češství kritickým obdobím. Vyjadřoval se rovněž k česko-německým otázkám, které byly a do určité míry stále jsou neuralgickým bodem v českých dějinách a které byly obzvlášť v 90. letech pojednávány v někdy dost vykloubených perspektivách, ostatně nezřídka pokřivujících náš náhled dodnes.

Opakovaně varoval před ztrátou historického povědomí, před narůstajícím „módním plytkým ahistorismem“, který se zdráhá zabývat jevy a událostmi staršími než začátek, ba dokonce polovina 20. století, a způsobuje, skrze nepochopení historických kořenů dnešních poměrů, celkovou intelektuální a hodnotovou dezorientaci společnosti. V nejobecnější rovině pak apeloval na to, aby lidé – a týkalo se to v důsledku hlavně novinářů – aspoň při veřejných prohlášeních nepsali ani nemluvili o tom, co pořádně neznají, aby nevynášeli soudy, zvláště soudy zásadní a dalekosáhlé, aniž by se obeznámili s problematikou, s prameny. Vystupoval proti těm, kteří jedním škrtnutím polovzdělaného pera odepisovali celá staletí, a kádrovali historické osobnosti, o nichž nanejvýš kdesi pochytili pár polopravd a jejichž formátu v nejmenším nedosahovali.

Alexandr Stich se však pochopitelně ve svých popularizačních příspěvcích zabýval i řadou jiných témat, namnoze veselejších, nebo aspoň méně polemických – byť, jak se mi zdá, byla tato šťastnější a harmoničtější čísla spíš v menšině, a kdyby byl dnes živý, jistě by tomu nebylo jinak, protože na nešvarech, proti nimž vystupoval, se až tak moc nezměnilo. Zvyšoval povědomí o starší české literatuře, nejen barokní, podněcoval o ni zájem, vítal a doporučoval nové knihy, nastiňoval směry dalšího výzkumu, burcoval k angažovanému přístupu (nejen) k češtině a českému písemnictví. Byť i jen z jeho textů je zřejmé, že ztělesněním činorodého ducha zaníceného pro věc, niterně prožívajícího národní kulturu a strhujícího svým zaujetím ostatní.

Nemá ovšem smysl zde velmi nedokonale nahrazovat nekrology žáků a kolegů či doslov a ediční poznámku z výboru Stichových publicistických textů, jenž vyšel rok po jeho smrti, r. 2004, v nakladatelství Lidových novin pod názvem Jazykověda – věc veřejná. Stěží lze vyjádřit slovy, jak moc bych doporučoval čtenářům, kteří o tato témata jeví zájem, aby po něm sáhli, pokud tak ještě neučinili. Pro mě kdysi byla tato kniha, když mě na ni čerstvě po vydání upozornil jeden z tehdejších studentů pražské bohemistiky, zjevením, podnětem k vlastní cestě, v prvé řadě k textům, o nichž prof. Stich opakovaně hovořil. Inspirovala mě ovšem též nezaměnitelným étosem, jenž celkem Stichova díla prostupuje a který mi vždycky přišel intimně blízký, ačkoli jsem ho bohužel nikdy osobně nepoznal.