Světem sice hýbe téma pandemie koronaviru, ale neměli bychom přes ní zapomínat i na další problémy naší společnosti, zejména když se jejich drama odehrává právě teď. Jedním takovým je i povolení povrchového rozhozu jedu STUTOX II, o kterém v souvislosti s přemnožením hraboše polního v tichosti rozhodl Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ) v polovině února tohoto roku. Otevřel tak cestu k nekontrolovatelné otravě naší krajiny, respektive toho, co z ní na velkolánech ještě zbylo…
Ti z vás, kdo si četli můj minulý blogový příspěvek, vědí o mých obavách ze sucha, které na naší zemi kvůli globální změně klimatu brzy tvrdě dopadne. V blogu jsem nastínila, jak by v době po-koronavirové mohla Česká republika využít nabízející se unikátní šance k transformaci naší společnosti ekonomickými pobídkami směrem k udržitelné budoucnosti. Týká se to mimo jiné i naší schopnosti lepšího využití vody, abychom neztratili svůj současný životní standard.
Nevěřícně sleduji, jak se pramínek vody z kuchyňského kohoutku neustále tenčí a tenčí až nakonec ustane docela. Držím v ruce nedotočenou dětskou skleničku, na kterou u jídelního stolu čeká můj pětiletý syn. Slyším se, jak konsternovaným hlasem říkám manželovi: „Asi nám právě došla voda!“