Vážený pane ministře, vážený pane primátore, vážené hejtmanky, vážení hejtmané,

Obracím se na Vás ve věci povolávání mediček a mediků i dalších studentek a studentů ze zdravotnických oborů do služby ve zdravotnických zařízeních. Chtěla bych na Vás apelovat, pokud tuto svou pravomoc využijete, abyste tak učinili s úctou k našim budoucím lékařům a zdravotníkům.

Několik stovek studentek a studentů již dnes pomáhá v nemocnicích a na hygienických stanicích. Dělají to ze svého vlastního rozhodnutí, nikoliv z donucení. Nemocnice si jejich výpomoc chválí a jsou na ní i často významně závislé, protože jim chybí zaměstnanci. O to víc mě zneklidňují zprávy z některých krajů o tom, že studentky a studenti jsou do služby povoláváni pod výhrůžkou pokut a bez jakéhokoli respektu k jejich současnému zapojení do chodu zdravotnických zařízení. Některé studenty obchází Policie ČR v nočních hodinách s informací, že se mají hlásit určeným zdravotnickým zařízením do 36 hodin. Minimálně v jednom případě došlo k paradoxní situaci, kdy měl dotyčný medik před dvojitou noční službou v jiném zdravotnickém zařízení, ale nikoho to nezajímalo. V jiném kraji byli studenti obesláni povolávacím rozkazem krizové komunikace, tedy v duchu „nařizuji“, „povinnost“ a „pracovní příkaz“, se závěrečným upozorněním, že v případě nesplnění povinnosti hrozí pokuta až 50 tisíc korun.

Vím, že se nacházíme v nouzovém stavu a komunikace se řídí postupy krizového řízení, sama jsem do něj jako starostka zapojena. Přesto považuji tento přístup za nešťastný, pokud ho nedoprovází doplňující komunikace. Řada studentek a studentů již totiž v nemocnicích pracuje, ale povolávací rozkaz na to nebere žádný ohled. Studenti jsou tak mnohde vytrháváni z prostředí, ve kterém se již zaběhli a kde je jejich pomoc efektivnější ve srovnání se zaučováním v prostředí novém. Mnoho studentů je závislých i na jiné práci, protože jejich rodiny si nemohou dovolit je finančně podporovat. Vzhledem k ekonomické situaci lze očekávat, že počet takových studentů bude narůstat.

Tím se plynule dostávám k nejslabší části povolávacího rozkazu, a to je otázka finanční odměny. Zákon ukládá krajům, aby odměnu vyplatily ve výši obvyklé odměny za danou práci, a to do šesti měsíců po skončení nouzového stavu. Pomíjím skutečnost, že v současnosti nikdo neví, jak dlouho bude nouzový stav skutečně trvat a podtrhuji pouze fakt, že šest měsíců služby bez finanční odměny může některé studenty uvrhnout do finanční tísně. Velmi podivná odměna za to, že pro nás nasazují síly a riskují vlastní zdraví, nemyslíte?

Apeluji na Vás proto s následujícími návrhy a prosím Vás:

1. Vytvořte studentkám a studentům prostor pro řešení jejich individuální situace. Probíhá jim praktická výuka, musejí skládat zkoušky, často rozložené do celého roku. Nemají to jednoduché ani za normálních okolností, natož během pandemie a s náročnou pomocí na nemocničních odděleních.

2. Vyplácejte finanční odměnu povolaným studentům běžným způsobem, tedy měsíčně. Nasazení studenti potřebují jíst, bydlet a dojíždět do práce každý den, nikoli až po skončení nouzového stavu.

3. Dejte najevo mladým lidem, kteří si náročné zdravotnické povolání vybrali, že si jich vážíte a že Vám na nich záleží. Je to investice do budoucna, která se vrátí nám všem. Z mediček a mediků budou během několika let lékařky a lékaři, ze studentek a studentů zdravotních škol pak zdravotní sestry a bratři. Již dnes se řada mladých lidí rozhoduje, zda zůstane v Česku nebo odejde za prací do zahraničí. Personální nouze českého zdravotnictví se stále prohlubuje, řada z vás to zažila i v praxi. Najít praktického lékaře či stomatologa ochotného otevřít si ambulanci v odlehlejších koutech naší země je dnes čím dál tím obtížnější.

Nepochybuji o tom, že Vaše současná rozhodnutí i způsob, jakým je komunikujete, významně ovlivní vztah budoucích lékařek, lékařů i dalšího zdravotnického personálu k českému zdravotnictví.