Voyage of time: Life´s Journey

Většinou žijeme ve světě jak v dobře zařízeném domě a možná myslíme zejména na práci, rodinu, politiku, zábavu nebo slevové letáky. Nic proti, to je to normální poklidné lidské fungování. Cesta času nám připomene ty věci opravdu důležité a čas od času je třeba takový film vidět.

4, 56 miliard let zpátky je Země žhavá koule prachu a plynů. Příběh pak teče jak ve zrychleném videu až po nervózní osvětlené metropole.
Tohle je ve zkratce film Cesta času a první dojem je: konečně to někdo natočil! Příběh našeho vesmíru, příběh evoluční biologie, náš svět a tři podivuhodné události v něm: vznik vesmíru, vznik života, vznik inteligence. Natočeno jako umělecké dílo, s co nejpřesnějším respektováním znalostí astronomie a biologie. Poradci byli lidé, jako astrofyzici Martin Rees, Joel Primack nebo třeba antropolog Tim D. White.

Pouhým odvíjením událostí, výbuchy supernov, fyzikálními ději, vzniká žhavá Země, a na ní život, a pak scéna, ve které muž vidí svůj obraz ve vodě a možná poprvé pochopí, že je; hmota si uvědomí svou existenci. Nerozumnými procesy evoluce vznikl rozum, neinteligentním vířením hmoty vznikla inteligence. Vesmír má kapacitu být vědomým a přinejmenším v jednom případě se tak stalo: v tom našem.
Co je to za hmotu vesmíru, že ze sebe umí vydat život, co je to za hmotu vesmíru, která začne tančit a malovat na stěnách jeskyní, co je to za hmotu, že umí ze sebe vydat inteligenci, a – bojím se toho slova - lásku? Je možné, že se to stalo?
Náš příběh je mnohem extravagantnější než tolkienovská Středozem nebo lewisovská Narnie. Ani jeden ani druhý spisovatel si netroufli napsat, že by člověk vznikl jen tak z hmoty, jen že na ni zasvítilo slunce a shodou okolností proběhlo pár oxidoredukčních reakcí a hotovo. My si ale myslíme, že takto se to událo a už se ani nedivíme. Práce, rodina, politika, zábava a slevové letáky.

Jsme na Zemi jak v té pohádce, kdy se princezna ocitá v zámku, na stěnách obrazy, všude svítí světla, stoly se prohýbají, jen tu nikde nikdo není a ona se ptá, v jakém příběhu jsem se to ocitla? Sami sobě jsme otázkou a ptáme se, čí nebo koho jsme obraz, kdo jsme a jakého příběhu jsme součástí?

To neznamená, že by náš vesmír byl krása sama. Příroda nejsou jen dojemné západy slunce a zpěv ptáků, je to taky SARS, ebola, AIDS a parazitismy tak kruté, že je možná dobře, že o nich filosofové a teologové neví. Také tsunami a zemětřesení. Příroda, která neuvěřitelně marnotratně zachází s životem, příroda, ve které většina mláďat je sežrána, parazitována a zahubena, dopad asteroidu, který vyhladí dinosaury, to jsou taky obrazy našeho vesmíru. Na každém čtverečním centimetru naší Země někdy někdo někoho zabil, parazitoval nebo sežral. Příroda jsou taky otrokářští mravenci a gorily zabíjející svá mláďata.

Zároveň s tím je to svět s nepopíratelnou vnitřní krásou, krásou mikrofotografií buněčných jader a makro galaktických scenérií Hubbleova teleskopu.

Život v čase, kdy v každé další vlně vznikají bytosti komplexnější než dříve. Po prvohorních trilobitech přijdou dinosauři, po nich savci, po přesličkách a kapradinách přijdou nahosemenné, pak kvetoucí rostliny, pak trávy. Dnes myslíme, že ve hmotě Země je potenciálně nekonečné množství druhů organismů. Země jako plovoucí botanická zahrada, jako loď v temném vesmíru, která kvete životem.

Omlouvám se všem, kdo to vidí jinak. Film vnímám jako hluboce náboženský. Po shlédnutí se ptám, je vůbec možné být v tomto vesmíru ateistou? Někdo to možná dokáže, ovšem jak, je mi záhadou.
Malick oslovuje onen princip „Mother“ – a můžeme tomu klidně říkat Logos, Myšlenka, Slovo, Inteligence nebo jak někteří moderní teologové jen (…) nebo †… Je to jedno. Všechny představy toho onoho něčeho nad námi nebo v nás jsou falešné, stařec na obláčku nebo atraktivní dívka nebo trojúhelník s okem, všechny jsou stejně hloupé nebo stejně chytré. Myšlenka pronikající vesmír, myšlenka za vesmírem, atomy, které se na cestě času sestaví do člověka, který pak touží a doufá. Svatý Augustin to říká s nezaměnitelnou ironií: domníváš-li se, že jsi pochopil, kdo je Bůh, pak to není on.
Film je pro mě poslední tečkou za debatami o vědě a víře.

Mother, what do I love when I love you?


Film se promítal v Městské knihovně v Praze v sobotu 4. listopadu 2017