Marihuana by se určitě měla zlegalizovat. Aspoň tak to říkají její konzumenti.

Není totiž o nic horší než alkohol a alkohol je společensky přijatelnou drogou, proč by tedy nemohla být i tráva? Na vině je společnost, která je tak pokrytecká, že jednu drogu přijímá a druhou ne.
Na věci mi přijde zvláštní to až zarputilé dokazování konzumentů, že na marihuaně v žádném případě nebylo, určitě není a dozajista nikdy nebude nic špatného. Argumenty proti tak silné rétorice nemám, co ale naopak mám, jsou mí kamarádi.

Můj kamarád J. je velmi chytrý, a byla radost ho kdysi dávno učit. Vždycky se chtěl dostat na medicínu a lehce na ni měl. Pak se rozhulil, napřed málo a pak víc, teď denně a hodně. O nic nejde, ubezpečuje mě vždy, když spolu mluvíme.
J. se již na medicínu nechce. Co taky s medicínou? táže se filosoficky. Jeho rozhodnutí samozřejmě a pochopitelně nemá nic společného s marihuanou, zdůrazňuje trochu popuzeně. J. se prostě změnil a vidí teď věci jinak. To se v dospívání stává a jen idiot nemění názory. J. je teď v pohodě. Skautský oddíl, který se J. pokoušel vést, se nedávno úspěšně rozpadl. Chlapci z vedení připouští, že za ztrátu zájmu o oddíl může i tráva, ale jen částečně. Byly zde totiž i jiné vlivy, zdůrazňují.

Jiný kamarád Z. konzumoval marihuanu též a považoval se dokonce za jednoho z moderních proroků trávy. Vždy mi přinášel nová čísla časopisu propagujícího konopí, jehož byl šéfredaktorem a které obětavě roznášel po známých. Z. mě často zval na různé přednášky a velmi stál o to, abych na ně chodil. Z. velmi přeceňoval můj vliv na mládež a snil o tom, že až se stanu příznivcem trávy, získáme spolu mnoho nových přívrženců, takhle mi to aspoň říkal. Z. byl vždycky v pohodě, na druhé straně nebyl schopen dosáhnout na titul bakalář na fakultě, o které se z dobrých důvodů domnívám, že na ní bakalářské zkoušky udělá i šumící tráva. Jakoukoli souvislost mezi konzumací a opakovanými nezdary ve studiu Z. striktně popíral. Pravdou je, že byl vždycky v pohodě, vždy v dobré náladě a studijní i jiné neúspěchy bral velmi sportovně.
Dnes má za sebou Z. neukončenou školu a ukončené vztahy. Co za sebou naopak Z. nemá, je schizofrenie, která se u něj dosti prudce rozvinula. Co je ale jisté a samozřejmé je to, že eskapády života Z. nemají nic společného s hulením. Ba naopak, bez trávy by to bylo jistě ještě mnohem horší a Z. by možná skončil jako konzumem posedlý kravaťák někde na univerzitě, soudí Z. sám o sobě.

Na L. jsem narazil pozdě v noci v malém městečku v jednom rádoby rockovém klubu. Vzpomínám na naše první setkání; L. byl ve velmi zuboženém stavu s rozbitým obličejem, o okolnostech incidentu mluvil L. velmi vyhýbavě. Spřátelili jsme se hned a i když na naše tábory pro středoškoláky narkomany nebereme, v jeho případě jsem udělal výjimku. Byl to šťastný tah. L. se později podařilo odmaturovat, ale dlouhodobě pořád jel v různých látkách, marihuanu nepřestal kouřit nikdy a jako dnes mnozí ji ani nepovažoval za drogu. Vzhledem k tomu, čím se sjížděl jinak, to mělo svou logiku. Život L. se nicméně začal pomalu zvedat ze země. Dokonce zkusil i pobyt v jednom francouzském klášteře, kde, jak mi opakovaně říkal, byl šťastný. Nemusel zde totiž nic vymýšlet, přísný denní řád rozděloval již stovky let hodiny dne mezi práci a modlitbu a pro L. bylo výhodné, že měl pořád nějaký program. Občasné úniky přes zeď do krčem a návraty v dosti zdevastovaném stavu zpět však donekonečna mniši přehlížet nemohli a tak se L. vrátil zpět do republiky. Vystřídal několik zaměstnání a nakonec si dal větší dávku, než tělo vydrželo. Pohřeb měl nedávno na Vysočině; bylo mu kolem 27 let. Ani v tomto případě marihuana pochopitelně a samozřejmě za nic nemohla. V žádném případě. Na vině byly daleko silnější chemikálie.

Když už o těch našich táborech mluvím, občas na nich mají přednášky i kluci z jedné protidrogové neziskovky. Je s podivem, jak agresivně vystupují zejména proti marihuaně a zejména ti pracovníci, co kdysi v drogách vězeli až po uši, nakonec se z toho s různými následky dostali a vystupují teď ostře proti návykovým látkám jako takovým a marihuaně zejména. Pokaždé mluví o odrazových můstcích a vstupních drogách. Konzumenti trávy ví, že to tak dozajista a samozřejmě není a že se nic nemůže stát.

Já sám nemám co mluvit, neboť jsem nikdy neměl z trávy ani jediný šluk. Jsem proto podle konzumentů také pokrytec, který mluví o něčem, čemu nerozumí a co nikdy ani nezkusil. Problém je v tom, že kdybych si jointa dal, byl bych taky pokrytec, který na jedné straně kárá a na druhé sám hulí, něco ve smyslu káže vodu a pije víno. Takže to ve finále vyjde na stejno. Logika je neprůstřelná, proti marihuaně nikdo nic nemůže říct. Nekouříš, nevíš, o co jde. Kouříš, tak nemluv. A tak radši nehulím, protože mým výrobním nástrojem je mozek a mám takové zaměstnání, že se musím udržovat, každý den několik hodin čtu a hodně mi záleží na propojení krátkodobé a dlouhodobé paměti. Taky jsem kravaťák z univerzity a v noci se občas budím úzkostí. Kdybych hulil, byl bych v pohodě.

Vadí mi, pravda, i ten alkohol. Abych byl přesný, nevadí mi absolutně, jsem z jižní Moravy. Co mi vadí, jsou noční pražské hospody plné mladých lidí, nejen v pátek ale pořád, den co den, sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce. Možná je to už věkem. Když jdu kolem, myslím na to, kolik myšlenek a kolik nápadů se právě topí. To samozřejmě není pravda, konzumenti ví, že Paul McCartney napsal nejlepší vály pod vlivem marihuany, takže co. A teprve až napíšu Yesterday, budu moci mít co mluvit.
Opravdu nemám v ruce žádnou statistiku a čísla, píši tento text jen proto, že se mi zdá, že u příliš mnoha životních selhání mých příliš mnoha kamarádů postává kdesi v pozadí marihuana a tváří se nezúčastněně.

Nechce si mi utíkat. Dávám přednost svým úzkostem, dávám přednost být zde střízlivý a bolavý než být tam venku na tripu a v pohodě, a moc bych si přál, aby konzumace marihuany nebyla pro veřejnost zlegalizována. Z toho důvodu, že procento těch, kteří v ní zůstanou viset nebo se po ní sklouznou dál se mi zdá rizikově velké. Konzumenti mi to samozřejmě neberou a pokud bude marihuana volně dostupná, budou mě třeba i tolerovat.