Vztek na Českou televizi
Erika Hníková: Pět zrození
Česká televize, 2015, 52 min.
Na úvod chci říct, že jsem s Vinohradskou nemocnicí spojen. Sice jen velmi volně, ale přece. Pracuji na Ústavu etiky 3. lékařské fakulty UK a naší fakultní nemocnicí je právě ta Vinohradská. Pokud jsem někdy dotázán na názor na nějakou kauzu, v České televizi, v Českém rozhlasu nebo v novinách, občas jsem na straně pacienta proti lékařům a občas na straně lékařů proti pacientovi. To je údělem etika.
Když se tedy zastávám Gynekologicko-porodnické kliniky, není to z mých osobních zájmů, ale proto, že Česká televize se podepsala pod film, který je neuvěřitelně mizerný. Nikdo z Vinohradské porodnice mi nevolal a nikdo po mě nechtěl pomoc. Tento text píši sám ze své vůle. Píši jej ve vzteku, protože to, co předvedla Erika Hníková, není jen špatná filmařina, není to ani pokus o vyvolání diskuse, je to jen snaha ukázat, jak to Gynekologicko-porodní klinika dělá špatně, ale ani té snaze se nedaří. Hloupý film je hloupý film. K tomu není co říct. Zastavím se jen u některých momentů.
1. Ve filmu při podávaných kapačkách běží v podtitulcích uvedené nežádoucí účinky daných léků, v prvním případě jsou podávány medikamenty pro vyvolání porodu. Opravdu by mě moc zajímalo, co by Erika Hníková dělala s maminkou, která přenáší. Jak by to tedy vyřešila ona. Věc je ta, že když se neudělá nic, maminka má stále se zvyšující šanci, že dítě bude těžce poškozené nebo že zemře. Zcela přirozeně. Pokud tedy maminka dostává léky na vyvolání porodu, není to proto, že by lékaři byli zlí a chtěli mamince co nejvíc ublížit, není to proto, že by lékaři neznali vedlejší nežádoucí účinky daných léků, a není to ani proto, aby lékaři měli svou práci co nejrychleji odbytou nebo něco takového. Je to proto, aby se maximalizoval úspěch porodu, tedy aby na závěr operace zůstala zdravá maminka a zdravé dítě. Stačilo se těch lékařů zeptat.
Kdyby se režisérka obtěžovala a dotázala se, co porodníci dělají a proč to dělají, doktoři by jí to dozajista vysvětlili. To se však nestalo. Nežádoucí účinky se objevují v běžících podtitulcích a lékaři spolu s diváky uvidí až hotový film, bez možnosti reagovat.
Po pouhých dvanácti (!) dnech natáčení a účastí na pětici (!) porodů je toto poučování režisérky těžko vnímat jinak než jako arogantní hulvátství. Jako snahu o odhalení nějakých ukrutných praktik, které by zdůvodnily vznik filmu. Když nejsou, a režisérka se ocitá v normálně fungující porodnici, je třeba je vymyslet.
Můj dojem z filmu je, že Erika Hníková se pasuje do role soudkyně, která ví, jak na to, která ví, jak by to všechno mělo správně být, a poukazuje na všechny chvíle, kdy to podle jejího názoru správné není. Moc by mě zajímalo, co by se stalo s klinikou, kdyby Erika Hníková opravdu mohla na nějakou dobu být její přednostkou. Jak by to vyřešila. Speciálně s maminkami, co přenáší.
Pravda, nejsme zatím v medicíně na takové úrovni, abychom měli v rukávu léky bez nežádoucích účinků. Ovšem vždy, pokud se takové léky podávají, tak se zvažuje dobrý a špatný účinek a někdy si myslíme, že ten dobrý účinek je významnější než ten špatný. Třeba když maminka přenáší. Nebo když má silné bolesti. Pokud má režisérka jiný nápad, budeme ji všichni velmi vděční.
2. Záběr na zakrvácené boty a záběr na uklízečku.
Evolučně je věc nastavena tak, že jsme cca před šesti miliony lety opustili africké deštné pralesy a přešli do lesostepí a v této době jsme místo po čtyřech začali chodit po dvou a pánev se uzavírá, aby pomáhala nést tělní orgány. Po dvou dalších miliónech let se nám prudce začínají zvětšovat mozky. Vznikly tedy dva evoluční tlaky: co nejvíce uzavřít pánevní otvor, a na druhé straně jej naopak co nejvíce otevřít, aby se dítě s rostoucím mozkem vůbec mohlo narodit. Evoluce věc vyřešila kompromisem: rodíme děti tak brzo, aby porod byl ještě možný a zároveň tak pozdě, aby dítě mělo šanci přežít. Krom bolestí zad a kýly tak platíme třetí evoluční daň: těžké a bolestivé porody. Takto to je a je možno obvinit Evoluci nebo Matku přírodu nebo Pána Boha.
Porodnice jsme kdysi vymysleli proto, aby nám maminky neumíraly. Když jsme u toho, přirozené pro náš druh je, aby matka měla 14 dětí a 12 z nich aby zemřelo. Přirozené je, aby mnoho matek zemřelo při porodu. Přirozené je, aby mnoho dětí zemřelo při porodu, Kdo volá po přirozených porodech v souladu s přírodou, volá po tomto. Že nám matky neumírají je díky úzkostlivé hygieně, díky našim lékům, díky císařským řezům a díky naší schopnosti vyvolat porod. A ano, při porodu z matky vycházejí různé tělní tekutiny a dítě nevypadá úplně esteticky. Nerodíme bezbolestně zajíčky azuritky, rodíme děti, rodíme je v bolestech, a je u toho mnoho krve a dalších sekretů. Pokud se to neví, a ve filmu je pociťována potřeba to zdůraznit, přijde mi paradoxní, že by to ženě, režisérce, musel připomínat zrovna katolický kněz.
3. Když si odmyslíme podtitulky a režisérčiny otázky a komentáře, vidíme film o laskavých sestřičkách a profesionálních lékařích, vidíme film o normální české porodnici, která je průsečíkem mezi financováním českého zdravotnictví, možnostmi personálu, jeho znalostmi, dovednostmi a přístupu. Odborně byla radost pozorovat Bohuslava Svobodu u porodu, jeho klid, profesionalitu a letitou zkušenost, kterou ukázal rodičce i televiznímu štábu, že vše je v pořádku a že je pánem situace. Že Bohuslav Svoboda doplatil na svou laskavost, když umožnil vznik celého filmu, a že se jej na oplátku režisérka pokusila co nejvíce shodit, je na jejím svědomí. A na svědomí tvůrčí skupiny Petra Kubici.
4. Závěr je naprosto jasný. Až bude chtít příště kdokoli, kdo je spojen s Českou televizí natáčet cokoli v areálu jakékoli nemocnice, nechť se nediví, když bude odmítnut. Bude odmítnut z dobrých důvodů. A ano, po shlédnutí Pěti zrození je mi zle. Ovšem nikoli z Porodní kliniky. Z České televize je mi zle.
Česká televize, 2015, 52 min.
Na úvod chci říct, že jsem s Vinohradskou nemocnicí spojen. Sice jen velmi volně, ale přece. Pracuji na Ústavu etiky 3. lékařské fakulty UK a naší fakultní nemocnicí je právě ta Vinohradská. Pokud jsem někdy dotázán na názor na nějakou kauzu, v České televizi, v Českém rozhlasu nebo v novinách, občas jsem na straně pacienta proti lékařům a občas na straně lékařů proti pacientovi. To je údělem etika.
Když se tedy zastávám Gynekologicko-porodnické kliniky, není to z mých osobních zájmů, ale proto, že Česká televize se podepsala pod film, který je neuvěřitelně mizerný. Nikdo z Vinohradské porodnice mi nevolal a nikdo po mě nechtěl pomoc. Tento text píši sám ze své vůle. Píši jej ve vzteku, protože to, co předvedla Erika Hníková, není jen špatná filmařina, není to ani pokus o vyvolání diskuse, je to jen snaha ukázat, jak to Gynekologicko-porodní klinika dělá špatně, ale ani té snaze se nedaří. Hloupý film je hloupý film. K tomu není co říct. Zastavím se jen u některých momentů.
1. Ve filmu při podávaných kapačkách běží v podtitulcích uvedené nežádoucí účinky daných léků, v prvním případě jsou podávány medikamenty pro vyvolání porodu. Opravdu by mě moc zajímalo, co by Erika Hníková dělala s maminkou, která přenáší. Jak by to tedy vyřešila ona. Věc je ta, že když se neudělá nic, maminka má stále se zvyšující šanci, že dítě bude těžce poškozené nebo že zemře. Zcela přirozeně. Pokud tedy maminka dostává léky na vyvolání porodu, není to proto, že by lékaři byli zlí a chtěli mamince co nejvíc ublížit, není to proto, že by lékaři neznali vedlejší nežádoucí účinky daných léků, a není to ani proto, aby lékaři měli svou práci co nejrychleji odbytou nebo něco takového. Je to proto, aby se maximalizoval úspěch porodu, tedy aby na závěr operace zůstala zdravá maminka a zdravé dítě. Stačilo se těch lékařů zeptat.
Kdyby se režisérka obtěžovala a dotázala se, co porodníci dělají a proč to dělají, doktoři by jí to dozajista vysvětlili. To se však nestalo. Nežádoucí účinky se objevují v běžících podtitulcích a lékaři spolu s diváky uvidí až hotový film, bez možnosti reagovat.
Po pouhých dvanácti (!) dnech natáčení a účastí na pětici (!) porodů je toto poučování režisérky těžko vnímat jinak než jako arogantní hulvátství. Jako snahu o odhalení nějakých ukrutných praktik, které by zdůvodnily vznik filmu. Když nejsou, a režisérka se ocitá v normálně fungující porodnici, je třeba je vymyslet.
Můj dojem z filmu je, že Erika Hníková se pasuje do role soudkyně, která ví, jak na to, která ví, jak by to všechno mělo správně být, a poukazuje na všechny chvíle, kdy to podle jejího názoru správné není. Moc by mě zajímalo, co by se stalo s klinikou, kdyby Erika Hníková opravdu mohla na nějakou dobu být její přednostkou. Jak by to vyřešila. Speciálně s maminkami, co přenáší.
Pravda, nejsme zatím v medicíně na takové úrovni, abychom měli v rukávu léky bez nežádoucích účinků. Ovšem vždy, pokud se takové léky podávají, tak se zvažuje dobrý a špatný účinek a někdy si myslíme, že ten dobrý účinek je významnější než ten špatný. Třeba když maminka přenáší. Nebo když má silné bolesti. Pokud má režisérka jiný nápad, budeme ji všichni velmi vděční.
2. Záběr na zakrvácené boty a záběr na uklízečku.
Evolučně je věc nastavena tak, že jsme cca před šesti miliony lety opustili africké deštné pralesy a přešli do lesostepí a v této době jsme místo po čtyřech začali chodit po dvou a pánev se uzavírá, aby pomáhala nést tělní orgány. Po dvou dalších miliónech let se nám prudce začínají zvětšovat mozky. Vznikly tedy dva evoluční tlaky: co nejvíce uzavřít pánevní otvor, a na druhé straně jej naopak co nejvíce otevřít, aby se dítě s rostoucím mozkem vůbec mohlo narodit. Evoluce věc vyřešila kompromisem: rodíme děti tak brzo, aby porod byl ještě možný a zároveň tak pozdě, aby dítě mělo šanci přežít. Krom bolestí zad a kýly tak platíme třetí evoluční daň: těžké a bolestivé porody. Takto to je a je možno obvinit Evoluci nebo Matku přírodu nebo Pána Boha.
Porodnice jsme kdysi vymysleli proto, aby nám maminky neumíraly. Když jsme u toho, přirozené pro náš druh je, aby matka měla 14 dětí a 12 z nich aby zemřelo. Přirozené je, aby mnoho matek zemřelo při porodu. Přirozené je, aby mnoho dětí zemřelo při porodu, Kdo volá po přirozených porodech v souladu s přírodou, volá po tomto. Že nám matky neumírají je díky úzkostlivé hygieně, díky našim lékům, díky císařským řezům a díky naší schopnosti vyvolat porod. A ano, při porodu z matky vycházejí různé tělní tekutiny a dítě nevypadá úplně esteticky. Nerodíme bezbolestně zajíčky azuritky, rodíme děti, rodíme je v bolestech, a je u toho mnoho krve a dalších sekretů. Pokud se to neví, a ve filmu je pociťována potřeba to zdůraznit, přijde mi paradoxní, že by to ženě, režisérce, musel připomínat zrovna katolický kněz.
3. Když si odmyslíme podtitulky a režisérčiny otázky a komentáře, vidíme film o laskavých sestřičkách a profesionálních lékařích, vidíme film o normální české porodnici, která je průsečíkem mezi financováním českého zdravotnictví, možnostmi personálu, jeho znalostmi, dovednostmi a přístupu. Odborně byla radost pozorovat Bohuslava Svobodu u porodu, jeho klid, profesionalitu a letitou zkušenost, kterou ukázal rodičce i televiznímu štábu, že vše je v pořádku a že je pánem situace. Že Bohuslav Svoboda doplatil na svou laskavost, když umožnil vznik celého filmu, a že se jej na oplátku režisérka pokusila co nejvíce shodit, je na jejím svědomí. A na svědomí tvůrčí skupiny Petra Kubici.
4. Závěr je naprosto jasný. Až bude chtít příště kdokoli, kdo je spojen s Českou televizí natáčet cokoli v areálu jakékoli nemocnice, nechť se nediví, když bude odmítnut. Bude odmítnut z dobrých důvodů. A ano, po shlédnutí Pěti zrození je mi zle. Ovšem nikoli z Porodní kliniky. Z České televize je mi zle.