Dnes (24. října 2020) na CNN ukazovali ve zpravodajství tři křivky, černou, červenou a bílou.

První dvě se s různými výkyvy potácely ve spodní části grafu, bílá letěla jak raketa exponenciálou vysoko vzhůru, kam dovolila obrazovka. Redaktor vysvětlil, jedná se o šíření Covid-19, černá je svět, červená Amerika, bílá Czech Republic.
Co se to stalo, že se o nás mluví i v Americe? Nejsme přece o tolik jiní než jiné státy, než Němci nebo Švýcaři. Důvodem té bílé křivky nebo alespoň jedním z těch důvodů, zdá se mi, není u nás ani tak ztráta financí, ani ztráta lůžek, ani ztráta štěstí, jako především ztráta důvěry.

Pokud v mírových časech máme jako raritu trestně stíhaného premiéra, kterému většina národa nevěří, není to ideální situace, ale vlak jede dál. Pokud v mírových časech a v časech ekonomické prosperity máme prezidenta, kterému rovněž většina národa nevěří, ani to není ideální situace, ale vlak pořád jede dál, zasévání větru nevypadá prvoplánově tragicky. Pokud ministr zdravotnictví nařizuje, a sám neplní, je v dobrých časech nanejvýš terčem vtípků na sociálních sítích.

Pokud pak ale přijde čas války, věci se mění. Co dřív byla pro někoho legrace, pro někoho důvod psát rozhořčené sloupky a pro tři sta tisíc z nás důvodem se sejít na Letné, v době krize stojí lidské životy. Řečeno doslova to stojí lidské životy – životy našich lidí, kteří by žít mohli, a zemřeli.
Premiér a jeho vláda se na jaře holedbali, že jsou na světě nejlepší, Best in Covid. Tak teď jsou Worst in Covid. Možná to ve hvězdách přehlédl ten premiérův astrolog.

Důvěru nelze měřit, a kdo vidí věci očima peněz, jí pohrdá. Už je to dávno, co napsal Václav Havel Slovo o Slově. Doba je dnes jinde. Premiér nyní na tiskové konferenci sice používá slova, z nichž některá jsou česká, ale jejich zřetězení nedává v daném jazyce žádný významový smysl. Co říká prezident, již dávno nikdo neposlouchá, nikdo nezveřejňuje ani nikdo netiskne, s výjimkou glosy občasného komentátora nějakého zpravodajského serveru a my starší vzpomínáme nostalgicky na texty a pečlivý slovosled Václava Havla. Premiér a prezident nyní sklízí bouři, na které v minulých letech tak usilovně a nakonec úspěšně zapracovali. Prezident, jak má ve zvyku, trváním na oslavách 28. října do poslední možné chvíle si ještě stihl hodit další granát do davu. On sám o práci nepřijde.

Když se na jaře zavřelo celé jedno odvětví, restaurací, hotelů a cestovního ruchu, všichni to nějak chápali, a lidé z ostatních odvětví pomáhali, kde se dalo.
Když na jaře spontánně povstali medici a začali pomáhat, kde bylo potřeba, mohli jsme být a byli jsme na naše mladé hrdi.
Když se na jaře zvedli skauti, aby suplovali, co měla dělat vláda, byla to pomoc v pravý čas.

Teď na podzim, už zbytečně, se znovu zavřelo celé odvětví restaurací, hotelů a cestovního ruchu, a pak všechny obchody, vláda vyzývá lékaře ze zahraničí, aby se vrátili a medici, kteří by se měli učit a připravovat se na co nejlepší výkon profese pravděpodobně budou nuceně přiděleni do různých nemocnic, a vláda se diví. Když na Staroměstském náměstí protesty přerostly do násilných projevů, vláda se diví ještě víc a jako obvykle, vláda za nic nemůže. To občané.
Když se dnes lidé navzdory zákazům shromažďovali a korzovali po trzích, zase za to podle premiéra mohou občané.

Sklízíme bouři a nyní již opravdu není důvod, aby někoho zajímalo, co říká prezident, nebo aby poslouchal, co nařizuje vláda. Proč by kdo měl? Proč by se měli ze zahraničí vracet lékaři, pro které nikdy nikdo neměl dobrého slova, navíc, když mají v nemocnicích své pacienty, proč by měli hospodští zavírat, když ministr zdravotnictví si po nocích chodí cosi divného vyřizovat s divnými lidmi po divných místech, proč by medici měli chtít pracovat v nemocnicích, když se mají učit a že ta jejich škola je hodně těžká? Medici jistě znovu půjdou, protože je to potřeba, a protože už v sobě mají étos lékařské profese. Ale není to standardní řešení, je to řešení z nouze. Řešení, které by nemuselo být, kdyby. Zdá se mi, nevím, nedá se to měřit, je to pocitové, že naposled byl národ takto ve varu v listopadu osmdesát devět, zdá se mi, že národ se řítí do anarchie a velmi rád bych se mýlil. Vztyčený prostředníček, namířený k hradu, který kdysi na Vltavě instaloval umělec David Černý, se nyní uskutečňuje v každodenní a pragmatické realitě občanského života.

Ta jediná naděje je nyní v tom, že to půjde zdola. Že my sami, národ bez vůdců, se začneme chovat odpovědně.
Náš národ v tom nikdy nevynikal. Komunistická zvůle nás naučila obcházet zákony, porušovat co se dá a v každém nařízení objevit skulinu, obstarat se a přežít. Nyní se musíme naučit cosi, co jsme snad nikdy v dějinách neuměli, lekci je třeba se naučit rychle a naučit se jí dobře. Být ukáznění, protože proti nám není vláda, proti nám je nemoc, která zabíjí, se kterou se nedá vyjednávat. Francis Collins, šéf Projektu lidského genomu a dnes ředitel National Institute of Health, osobně velmi laskavý, velmi otevřený a velmi lidský, vyzývá Američany ke čtyřem jednoduchým krokům, zdá se mi, že i pro ČR velmi potřebným. 1. Nos roušku. 2. Snaž se opravovat mylné informace a bludy, ano, jednotliví vědci se mohou mýlit, ale vědecká komunita ve svém celku bude blíž pravdě než názory osamocených jedinců na youtube. 3. Až bude vakcína, dobrá vakcína, nech se očkovat. 4. Buď pozorný ke své komunitě, ke starým a nemocným a opuštěným ve svém okolí.
Dodávám, nespoléhej na vládu, Ty sám se snaž. Buď ukázněný, a pomoz, kde se dá a kde můžeš. My, kteří přímo nejsme v první linii u lůžek covidových pacientů, můžeme zdravotníkům pomoci tím, že zbrzdíme příliv nových pacientů všemi těmi věcmi, které známe, roušky, rozestupy, ruce, osobní ukázněnost, klid, pozornost potřebným. Moc o to prosím.
Z duše se mi příčí někomu říkat, co má dělat a co nemá dělat, nechci nikoho mentorovat a uznávám, že je to určitým způsobem naivní a že je v tom kus patosu, ale píši to, protože ve výsledku to může zachránit životy. Naděje nikdy nebylo mnoho.