Nejsem žádná morální autorita, a tím méně morální vzor.

Jmenuji se Marek Vácha a jsem farář kdesi na moravsko-rakouském pohraničí. Chci říct, že je mi úzko.
U dvou lidí v této zemi mám opravdový a upřímný strach o jejich věčnou spásu. Když to řeknu takto přímo: tím druhým jste Vy. Moje zkušenost je, že když něco dělám špatně, nejprve přijde cosi jako jemné pohlazení. Když nedbám, přijde cosi jako lehounký pohlavek. Když stále nedbám, přijde něco, co už ignorovat nemohu, cosi, u čeho se třese zem.

Včera (5. 11. 2021) jsem slyšel v rádiu rozhovor s Vámi a ptal se sám sebe, co se ještě musí stát, co s Vámi ještě musí nebe udělat, kam nemoc ještě posunout, jaký vzkaz ještě poslat, aby se s Vámi něco stalo.
Ne že bych neměl starost o věčný život mnoha dalších politiků, vidím v přímém přenosu ty zkřivené touhy po kde čem. U nich je to ale jaksi prvoplánové, je to cosi, co znám velmi dobře ze zpovědních místností.
U Vás je to přece jen něco jiného, je to zlo pro zlo, urážky pro urážky, v jakémsi urážení z urážení se. Ani ty peníze už z toho nejsou, ani ta moc a už asi ani ta radost z urážení, jen činění zla, že zlo je zlé. Běžné slabosti lidské komedie nejsou takto cítit po síře. Nemoc těla přišla, nenávist se vyléčit nezdařilo, lež zůstala. Kéž by nebyla až za hrob.

Nikdo si nepřeje Vaši smrt. Modlíme se především za zdraví Vaší duše a jistě i Vašeho těla. Nikdo si nepřeje Vaši smrt, přesto se ale pomalu dostáváme do let, kdy přestávají lidské hry na moc, na peníze, na pomstu, na kariéru, na vliv a kdy se chystáme do jiného světa, na soud, který je neúplatný, nekompromisní a spravedlivější, než jsou ty lidské. Nevolil jsem Vás ani poprvé, ani podruhé, vím velmi dobře proč, to je ale nyní již jedno. To už jsou všechno jen marginálie lidské komedie, co zůstala kdesi dole.

Tím prvním člověkem, o jehož spásu mám upřímný strach, jsem jistě já sám. Žel, znám sám sebe a vím, co jsem zač. Jsem posledním člověkem v této zemi, kdo by měl někomu vykládat, co má dělat a jak žít. Ale přece jenom to zkouším. Samozřejmě a pochopitelně, když by měl přijít čas na svátost nemocných nebo na svátost smíření, dveře budou vždycky otevřené. To je jiná rovina bytí. Nejsou to triviální věci, mávnutí rukou, že se nic nestalo. Já to vidím jen z povrchu zvenku, Vy z hlubiny zevnitř. Stalo se, a hodně. V rejstříku lidské svobody existuje možnost zůstat po smrti sám.

Nejsem hráčem velkého světa, nechci být ani politikem ani se nepotřebuji takzvaně zviditelňovat, je mi to jedno, jsem farář z pohraničí. Píši tento dopis opravdu jen z té úzkosti.