Nejprve k těm dvěma výročím. Přesně před dvěma roky 21.1.2020 přijel do Hongkongu rychlovakem z Číny 39 letý muž s podivným zápalem plic. Přijel z Wu-chanu s přestupem v Šen-čenu. Do místní historie se zapsal jako pacient covidu (tenkrát jsme té nemoci ještě pracovně říkali wuchanský zápal plic) číslo 1.

Druhé výročí si připomeneme v únoru, kdy to bude jeden rok od zahájení očkování proti covidu. Začátky byly trochu nesmělé až rozpačité, ale skýtaly jistou naději. Do postoje k očkování se tu ale promítla i některá místní specifika, jako například kladný vztah k čínské vlasti, důvěra ve vědu a lepší zítřky a nedůvěra vůči hongkongské vládě.

Správkyně Hongkongu, Carrie Lamová a všichni dobří hongkongští vlastenci nastoupili na očkování v první linii. Před zraky kamer se plni odhodlání nechali naočkovat čínskou vakcínou Sinovac, aby tak veřejně demonstrovali svou loajálnost vůči Číně.

Současně se zprávami o relativně nižší účinnosti čínské vakcíny se začaly šířít i zprávy o tom, že do Číny budou moci cestovat jen lidé, kteří budou mít dvě dávky Sinovacu. Vzhledem k tomu, že mnoho Hongkongžanů má rodiny a nemovitosti na druhé straně hranice v pevninské Číně, Sinovac se pro ně jevil jako jediná možná volba.

Teorii o vstupu do Číny pouze pro očkované Sinovacem jsme ale bohužel zatím neměli možnost ověřit, protože hranice s Čínou zůstavají od března 2020 hermeticky uzavřené. Vlak nejezdí ani do hraniční stanice Lo Wu. Podobně jako v 70. letech 20. století se na Čínu, jejíž jsme neoddělitelnou součástí, můžeme jen jezdit podívat z kopců v Nových Teritoriích.

Po vládních úřednících a jiných vlastencích se jako další nadšenci pro očkování vyprofilovala skupina cizinců žijících v Hongkongu. Mladí, pracující, sociálně mobilní a plni naděje a očekávání. Jejich motivace a volba vakcíny byla ale úplně jiná než u vlastenců. Volili druhou zde povolenou vakcínu od společnosti Pfizer, kterou v Hongkongu distribuuje šanghajská firma Fo-sun. Dle všech dostupných informací je tato vakcína, známá též jako BioNTech, vyrobena v Německu.

U cizinců žijících v Hongkongu je Pfizer oblíbený především díky jeho vyšší účinnosti a tomu, že je uznáván mezinárodně. V loňském roce tito nadšenci denně na Twitteru zveřejňovali svá odhalená ramena a dokumentovali svůj kladný postoj k očkování. Hashtag #HongKonggetsvaxxed lámal rekordy. Kromě zveřejňování svého správného občanského postoje tito mladí cizinci též naivně doufali, že díky očkování snad budou moci vycestovat a vrátit se zpět do Hongkongu. Tak jako před covidem. Jako například navštívit své rodiny žijící v Evropě, USA, Kanadě či Austrálii. Tento jejich sen se bohužel za celý rok nenaplnil, a jeho naplnění i nadále zůstává v nedohlednu.

Hongkong sice hranice s vnějším světem nikdy úplně neuzavřel, ale jedna z nejpřísnějších karantén na světě, kde lidé po příletu musí strávit 21 dní v naprosté izolaci (částečně ve statním karanténním zařízení a částečně v hotelovém pokoji na vlastní náklady), znamená že cestování není prakticky možné. Oprava: vycestovat je možné, ale návrat je velmi komplikovaný až nemožný. Obzvláště když hongkongská vláda v lednu vydala úplný zákaz letú do Hongkongu z osmi zemí, včetně Velké Británie a USA.

Do popříletové karantény putují všichni svorně, bez rozdílu, očkovaní i neočkovaní. Jediným rozdílem bylo, že očkovaní zpočátku dostávali slevu jednoho týdne na karanténu. Místo 21 dní si museli odsedět pouze 14 dní. Ale ani to už dnes neplatí. Očkování, negativní PCR test a povolení k dlouhodobému pobytu jsou dnes základními podmínkami ke vstupu do Hongkongu.

Na rozdíl od dvou výše popsaných skupin, které se nechaly naočkovat, byla běžná hongkongské populace od počátku k očkování velmi skeptická. Přispěl k tomu i počáteční úspěch hongkongské vlády, které se podařilo za pomoci drastických opatření covid v místní komunitě úplně vymýtit. Pod taktovkou Číny se Hongkong stejně jako Macao po celou dobu žene za nerealistickým cílem “nula covidu” v komunitě.

K popularitě očkování nepřispívá ani to, že hongkongská média s železnou pravidelností informují o každém sebemenším vedlejším účinku vakcín. Není proto divu, že pragmatický hongkongský člověk si řekl: proč bych se měl nechat očkovat, když tu covid není? A navíc když vakcína může mít vedlejší účinky? Mnozí Hongkongžané tak zvolili metodu vyčkávání, zvanou “počkáme a uvidíme”. Někteří též tvrdili, že si počkají až na vylepšenou vakcínu anebo až ji skutečně budou k něčemu potřebovat. S nulovým výskytem covidu v komunitě se tomuto postoji není možné moc divit.

Vláda očkování sice propagovala, ale jen svými neslanými nemastnými výzvymi a reklamou v médiích a na bilbordech. V podstatě nenabídla žádný cukr ani bič. Jen vyzvala soukromé společnosti, aby očkovací kampaň podpořily a něco očkovaným nabídly. A tak firmy, které chtěly ukázat svou provládní orientaci, věnovaly do kola štěstí hodnotné ceny v podobě miniaturního bytu, exkluzivního pohřebního místa, cihly zlata, sušených plodů moře, apod. Známá politička Regina Ipová dokonce nabídla jako jednu z výher své zlaté hodinky. Ale ani pobídky soukromých firem nebyly moc úspěšné. Nebyl vytvořen žádný centrální systém, na každé slosování očkovaných bylo třeba se zaregistrovat zvlášť. Celá iniciativa působila chaoticky a po pár výhrách se rozplynula do ztracena.

Je třeba též zdůraznit, že navzdory celkovému utužování režimu v Hongkongu, je zde očkování zatím naprosto dobrovolné a doklad o očkování za celý rok nikdo nikde nepožadoval. Mohla bych spočítat na prstech jedné ruky, kdy po nás někdo potvrzení o očkování proti covidu vyžadoval. A těch několik málo případů bylo pro vstup na zvláštní akce, jako např. na promítaní filmu v soukromém klubu, pro účast na speciálním tréninku nebo na sportovních závodech. Nic bez čeho by se nedalo žít. Dá se tedy pochopit, že u místního obyvatelstva byla motivace nechat se očkovat velmi malá. Šance nakazit se covidem byla nulová a žadné další výhody z očkování neplynuly.

Přesto tu byla ještě jedna velmi silná motivace nechat se očkovat. Nejlépe ji popsal jeden z otců na sociálních sítích ve skupině rodičů dětí školou povinných: “My jsme se nenechali očkovat kvůli závažnosti covidu. Nechali jsme se očkovat, protože je to jediná cesta, jak se bránit proti nehumánním praktikám, které uplatňují na našich dětech, jako je jejich zavíraní na 21 dní bez přístupu k čerstvému vzduchu, odpírání jejich práva si hrát a setkávat se s kamarády a chodit do školy.”

Ten otec měl pravdu. Mnoho lidí se v Hongkongu nechalo očkovat, protože mělo naději, že jako očkovaným jim nebudou odebírany jejich očkované děti, pokud by se setkaly s někým covid pozitivním nebo pokud by jim nedejbože vyšel pozitivní test. A též že jejich děti také dostanou slevu jednoho týdne na karanténu po příletu, pokud by se rodina náhodou rozhodla zariskovat a třeba navštívít babičku v Anglii. Někteří rodiče též doufali, že pokud nechají děti naočkovat, budou moci chodit do školy. I toto byla mylná úvaha. Carrie Lamová sice na začátku ledna veřejně slíbila, že školy už zavírat nebude, protože děti i jejich rodiče už si vytrpěli dost. Ale jen týden na to nechala opět zavřít všechny školky a základní školy a po dvou týdnech i školy střední. Do školy nesmí nikdo, ani očkované děti.

A na konec ještě zmíním jednu velmi specifickou kategorii neočkovaných. Jsou to lidé, kteří primárně nedůvěřují hongkongské vládě a kteří byli připraveni o všechny možnosti, jak svou nespokojenost vyjádřit. Nemohou už protestovat v ulicích a nemohou ani volit své kandidáty ve volbách. Každá známka protestu dnes může být interpretována jako pokus o podvracení státu nebo separatismus. A tak jim zbývá jen volit nohama, což znamená emigrovat. Anebo zůstat a tiše bojkotovat všechno, k čemu je vláda vybízí. Jejich tělo je pro ně ta poslední bašta, kterou mohou bránit před zásahy vlády, kterou si nezvolili a kterou vnímají jako zcela nedůvěryhodnou a vědomě poškožující skutečné zájmy občanů Hongkongu.

Na počátku očkovací kampaně Carrie Lamová prohlásila, že pokud chceme návrat k normálnímu životu, musíme dosáhnout 70 procent proočkovanosti. Po roce jsme tohoto cíle přes všechna úskalí konečně dosáhli. Ale jen co jsme ho dosáhli, vyklouzl nám z pod rukou. Carrie Lamová vydala nové prohlášení. Nyní je třeba dosáhnout 90 procent proočkovanosti, abychom se mohli vrátit do normálu.

A k tomu všemu nám do Hongkongu koncem prosince dorazil omikron. Několik případů v komunitě znamená, že vláda opět spustila nejtvrdší možný lockdown, jaký tu známe. Zavřela se nejen kina, fitness centra, knihovny, dětská hřiště, zájmové kroužky, venkovní sportoviště, bary a kostely, ale opět i všechny školy.

S příchodem omikronu se znovu dostal do popředí další velký problém Hongkongu, a to ten, že věková skupina nad 80 let, která patří k nejohroženějším, je zároveň i skupinou nejméně proočkovanou (pouze 27 procent seniorů nad 80 let je plně očkovaných). Toto se možná brzy změní, protože Carrie Lamová vyhlásila, že od 25.2. 2022 (tedy až po oslavách čínského nového roku) bude potřeba doklad o minimálně jedné dávce očkování ke vstupu do restaurací.

Tato zpráva padla u seniorů na úrodnou půdu. Přestava, že by nemohli do restaurace na jejich oblíbený dim sum je vyděsila natolik, že vzali fronty na očkování útokem. Tak jednoduché to bylo. Jen je škoda, že to Carrie Lamovou nenapadlo dříve. My ostatní si po dvou letech uzávěry všeho možného od škol až po pláže a bez možnosti cestování připadáme, jako bychom teď cestovali v čase a ocitli se zpět na začátku roku 2020. Přepínáme do modu 2020/03. Je to lepší o to, že už víme, co nás čeká. Ale o to horší, že víme, že návrat do normálu to nebude.